I když si letošní mezinárodní hudební festival Expozice nové hudby (11. – 15. 3. v Brně) dal za úkol představit neakademický přístup k hudební tvorbě (Non Academic Approach: NO A…!), společným jmenovatelem byla improvizace. Ta se s hlavním tématem nijak nevylučovala a, pro někoho možná překvapivě, směrovala podstatnou část festivalových vystoupení k hudbě vycházející z jazzu. Neformální prostředí hudebního klubu Fléda jen podpořilo tuto dramaturgickou myšlenku. Techničtí pracovníci klubu nadto přidali naprosto bezchybnou a profesionální práci s ozvučením a světly (škoda jen, že v hledišti nebyl zákaz kouření).
Improvizace jako základ bytí…
Je přímo krásné pozorovat, jak funguje nepřímá úměrnost mezi množstvím použitého instrumentáře a množstvím vložené tvůrčí energie. Pro legendárního hráče na bicí nástroje (kdysi člena jazzového tria GTC, nyní performera, skladatele a tvůrce výtvarných instalací) Vladimira Tarasova je takové omezení naprostou přirozeností. Z klasické bicí soupravy „vytáhl“ ve svém ATTO IX (aleatorická hudba pro bicí a ruletu) nepřeberné množství barev, rytmů a výrazových odstínů. Devět částí bylo hráno v náhodném pořadí, dle čísla ping-pongového míčku vypadnuvšího z rulety (reprezentována malým bubínkem s otvorem; už samotné míchání mělo rytmické prvky). V Tarasovových rukách ožily i tak „obyčejné“ nástroje, jako jsou rolničky nebo tamburína. Na svou jazzovou minulost si vzpomněl v bouřlivém č. 1: leckterý světový hráč na bicí by si k takovému sólu mohl gratulovat.
Největší přiblížení k jazzové tradici předvedli Holanďané POW Ensemble. K saxofonu (Luc Houtkamp) a trombónu se zpěvem (Joseph Bowie, bratr světoznámého Lestera) přidali notnou dávku elektroniky (Micha de Kanter), theremin (Tom Tlalim) a, světe div se, step (Marije Nie). Jejich vystoupení Tap Hop! bylo organickým propojením nazvučených, rytmických kroků stepařky s maximálním využitím počítačového zpracování (obousměrná interakce hudebníků a softwaru). Jako hudební materiál posloužili některé jazzové standardy (například St. Louis Blues ) často prokládané volnou improvizací. A i když by zavilý tradicionalista mohl protestovat, musel by ocenit tvůrčí přístup ke změně materiálu a velkou dávku humoru (z hry na theremin se dá udělat i groteska).
Úvodní půle koncertu dvojice belgického klavíristy Daan Vandewalle a britského hráče na různé bicí nástroje a elektroniku Chrise Cutlera patřila jediné skladbě Urbaum španělsko-německé skladatelky Maríe de Alvear. Skladba pro sólový klavír je vystavěna na téměř mechanickém střídání dynamických vrcholů a klidných částí. Z pohledu celku se pak toto střídání jeví jako poetické přelévání mořských vln. Autorka se však neodpoutala od pozdně klasické (často tonální) tradice a působila dosti schematicky a naivně. Skladbu zachránil hlavně klavíristův výtečný přednes.
Jako základ svého vystoupení si v druhé půli večera vzali oba hráči asi nejtypičtější jazzový prvek, improvizaci. Těžko definovat ono téměř viditelné přelévání vzájemné inspirace a tvůrčí energie, již každý z hráčů přetvoří do formy odpovídající jeho hudebnímu nástroji. Do této vzrušující „hry“ jsou však zataženi i diváci. Ač fyzicky nečinní, přece působící zvědavostí a svým vnímáním. Snad právě pro toto kouzlo okamžiku je improvizovaná hudba tak přitažlivá.
Poněkud jinou vrstvu jazzové tradice si vybralo Gareth Davis Trio. Hráči Julian Sartorius (bicí), Mik Keusen (částečně upravený klavír) a Gareth Davis (basklarinet) vsadili v Keusenových Triích s podivuhodnými názvy – 5.0/5.1 , 6.0 , 14.0 ,… – na tonalitu, klid, minimalismus, patterny a groovy. Naprostá suverenita vyzařující ze všech hrá-
čů (mimochodem akademicky vzdělaných) ovládla publikum a vynutila si po poměrně krátkém představení malý přídavek. Inzerovaná improvizace se sice nekonala a hudebníci hráli poctivě z not, avšak profesionalita a technická vyspělost, společně se skladatelským záměrem, daly na tento „nedostatek“ okamžitě zapomenout.
Živá elektronika byla nějakým způsobem využita prakticky na každém z koncertů festivalu. S jistou dávkou nepřesnosti se dá říci, že právě toto je typický prvek oné „neakademické“ hudby.
Pražská dvojice Petr Ferenc a Michal Brunclík k sobě přibrala další hudebníky a společně vytvořili Birds Build Nests Orchestra. K původní hře na klasické vinyly, které jsou upravené poškrábáním, polepením nebo přehrávány různými rychlostmi (a ne nepodobné Knížákově distortion music), se přidaly jemné saxofonové a klarinetové improvizace (Matěj Kratochvíl), syntezátor a theremin (Michal Zbořil) a table-top guitar, Moog a kalimba (Darrell Jónsson). Výsledek? Velmi zdařilá psychedelie. V jejich Parafin Lake se skloubil minimalismus, barevná práce se zvukem a – po kolikáté už? – jednoduchá jazzová improvizace. Další oživení a prolínání všech zúčastněných stylů přímo před očima. V hudbě je opravdu možné vše a pokud se to dělá s rozmyslem, stojí to za to.
Poněkud smutným, až trapným, vystoupením bylo Sus Futuros: Music for percussion, saxophone and voice . Berlínská dvojice Ulrich Krieger (saxofon, zpěv, elektronika) a Marcelo Aguirre (bicí, zpěv) se hudebně vyjadřovala opravdu primitivně. Stylově se podobala začínající punkové kapele pokoušející se hrubě po půlnoci ještě něco hrát. Výrazový arzenál byl založen na jednoduché rovnici: čím hlasitěji hrajeme, tím je naše výpověď naléhavější. Do kroků odcházejících posluchačů se vnucovala otázka: proč nebyly angažováni například Rammstein? V jejich hudbě je alespoň ironie, když už nic jiného.
Týž saxofonista se následující večer představil ještě jednou, a to ve skladbách Philla Niblocka, Reinholda Friedla a dvou vlastních. Vida! Pokud se místo snahy po improvizaci anebo snad „umění“ vnese do hudby záměr opravdového skladatele, může i (opět) hlasitá hudba působit dobře. Dvacetiminutová Niblockova Ten Auras působila až hypnoticky. Jakési znějící jsoucno, či „znějícno“, vydržovaných tónů odkazuje na původní kořeny minimalismu, pohrává si s alikvotními tóny a zároveň uvádí mysl do meditativního stavu, avšak plného napětí. Podobný účinek měla i skladba Poopy Reinholda Friedla. Zde se na sebe nabalovaly stále se opakující drobné smyčky zahrané saxofonistou. Ve výsledném tvaru bylo v tomto zvukovém „pytli“ opravdu vše. Vtipnou vsuvkou byla Kriegerova Gimme some feedback , kdy saxofonista kroužil kolem reproduktoru odposlechu a krotil „zlou“ zpětnou vazbu. Hranice hudby opět překročena.
Kde je humor, tam je živo
Snad nejtypičtějším znakem nové, nebo chceme-li současné, hudby je humor. Je jasné, že za několik desetiletí některé vtípky vyprchají podobně, jako tomu je u starší hudby. Pak zbude pouze určitý segment skladby, snad právě ten takzvaně nadčasový anebo obecně platný. To ať posoudí posluchači za sto let.
Jak lze s humorem využít různé staré elektrické odpadky a vdechnout jim život, předvedlo pražské uskupení Handa Gote (z japonštiny „pájka“). Jejich vystoupení Noise „spájelo“ taneční, pohybové a výtvarné divadlo se zvukovým designem. Lidsky řečeno: tanečnice (Veronika Švábová) se pohybovala po nazvučené podlaze a v blízkosti přerostlého thereminu pohyby svého těla zapínala různé zvukové generátory. Co vše se dá ještě nazvučit? Krom podlahy to byla i vata na čištění pleti. Nedlouhé vystoupení je prvním dílem zamýšlené trilogie Body and technology zaměřené na práci s kontaktním zvukem. Vytvořili ho Jakub Hybler, Tomáš Procházka a výše zmíněná tanečnice.
Opravdu vykutálenou DNA má chemik, skladatel a hornista Petr Cígler. Jeho kompoziční přístup by se dal připodobnit k architektovi Iannisi Xenakisovi, avšak s tím rozdílem, že Cígler více sází na humor (v jeho pojetí mají integrály opravdu něco do sebe…). Krom Probuďte se! Ukolébavka pro tři tuby a perkuse a Fokusace pro bicí sólo to byla skvělá premiéra Cloud 9 pro dvě amplifikovaná cembala a bicí . Přední hráčka na cembalo Barbara Maria Willi se ani v nejmenším nevyhýbá nové hudbě (na koncertech staré hudby zařazuje i skladby Ligetiho) a navíc je schopná vnést do interpretace osobitý a živelný humor. Společně s nadějnou Kateřinou Chrobokovou (druhé cembalo) a výborným Tomášem Ondrůškem (bicí nástroje) vytvořili trio, které na sebe mrkalo, tleskalo, umlčovalo se a zase se rozpovídávalo. Různé rytmické části střídaly plochy nazvučených cembal jednou sólově, jindy tutti. Zda tato hudba vznikla výpočtem funkce nebo momentální inspirací – oscilující mezi Druhou vídeňskou školou a post-neo-klasicismem – je poměrně jedno. Je-li co říci, je to možné říci jakýmkoliv stylem.
Ať byli skladatelé nebo interpreti na letošní Expozici nové hudby akademicky vzdělaní či nikoli, konečně nehraje roli. Jasné je jedno: předvedená konfrontace stylů a přístupů ukazuje, že žádný styl není definitivní. Že starý jazz nebo minimalismus jsou stále živým organismem a že už samotné stylové míchání může být tvůrčím aktem. Nehledě k tomu, že tato vzájemná spojení a interakce dávají vzniknout dalším stylům nebo aspoň stylovým větvím.
