První premiérou sezony ve vídeňské Státní opeře byl 19. 10. Verdiho operní epilog Falstaff (1893), který obohatil mimořádně pestrý repertoár tohoto prestižního operního domu. Verdiho geniální dílo hudebně nastudoval osvědčený Fabio Luisi , specialista na italskou operu. Opus tlumočil s neobyčejným vnitřním zaujetím a smyslem pro jeho specifický půvab. Jeho hudební nastudování bylo po všech stránkách dotažené a přesvědčivé.
Hvězdou představení byl fenomenální skotský basbarytonista Bryn Terfel , který je v současnosti považován za jednoho z nejlepších, ne-li přímo nejideálnějšího představitele poživačného titulního hrdiny. O svých jedinečných a výrazových kvalitách jednoznačně přesvědčil i ve Vídni. Postavu chvástavého rytíře prezentuje s vtipem a nadsázkou, se strhujícím prožitkem, hereckým mistrovstvím a obohacuje ji o nové hlubší dimenze. Jeho jadrně zvučný hlas se příkladně snoubí s expresivitou dramatického výrazu. Premiérové publikum bylo jeho výkonem uchváceno a ocenilo jej frenetickým aplausem.
Také barytonista Carlos Alvarez jako suverenní a žárlivý Ford vytvořil bravurní kreaci. Jeho měšťan je dokonalým Falstaffovým protihráčem. Jejich ostrá výměna názorů ve třetím obraze patřila k vrcholům premiéry. Postavě propůjčil svůj sonorní baryton a přesvědčivé charakterizační umění. Pletichářskou paní Quickly pojala altistka Jane Henschel s patřičným komickým akcentem. Bulharská sopranistka Krassimira Stojanova obdařila Alici Fordovou ženským šarmem a lahodně lyrickým hlasem. S karikaturní nadsázkou ztvárnila Meg Pageovou příjemným hlasem disponující Elina Garanca . V úlohách Nanetty a Fentona se představili sopranistka Tatiana Lisnic , jejíž výkon byl však poněkud matný, a nadějný tenorista Cosmin Ifrin , který pohotově zaskočil za onemocnělého Rainera Trosta. I menší role byly obsazeny perfektně. Především neodolatelná dvojice Falstaffových sluhů Bardolfa a Pistoly v podání tenoristy Herwiga Pecorara a basisty Alfreda Šramka , kteří se rolí chopili se spontánní bezprostředností a komediantskou vervou. Tenorista Michael Roider byl krásně potrhlým Doktorem Cajusem.
Režijní pojetí Švýcara Marca Artura Marelliho (byl též výtvarníkem scény) se vyznačovalo osobitým rukopisem, důslednou individualizací a stylizací postav a nosnými, často i funkčními nápady a gagy, jimiž lyrickou komedii ozvláštnil a obohatil jako například chytání otylého Falstaffa do sítě na motýly. Operu pojal jako vtipný, místy trochu surrealistický příběh plný zmatků a záměn. Vytvořil pestré a barvité jevištní balabile s přídechem grotesky. Jedná se o jevištně velmi působivou a poutavou inscenaci, jejíž originální atmosféru dotvářejí pastelově barevné a šperky ověšené kostýmy dam a kuriózní cylindry pánů (výtvarníkem kostýmů je Dagmar Niefinds ).
Pozoruhodná inscenace byla premiérovým publikem přijata mimořádně příznivě s dlouhotrvajícími ovacemi. V této sezoně bude Falstaff uveden ještě 2., 5. a 8. května 2004.
