Recitál houslisty Ivana Ženatého a klavíristy Stanislava Bogunii 16. 3. v pražském Rudolfinu (Český spolek pro komorní hudbu) byl ve znamení netradičního repertoáru a skvělých výkonů. Nejznámějším opusem večera byla Prokofjevova Sonáta č. 2 D dur op. 94bis , kde ani prasklá struna v úvodní větě nevyvedla houslistu z koncentrace, ba právě naopak po návratu na pódium hrál ještě lépe. Jeho pojetí sice možná není tak temperamentní jako u Davida Oistracha, ohnivé jako u Joshui Bella, barevné jako u Anne-Sophie Mutter, za to je dokonale proporčně vyvážené a velmi kontrastní. Romantickou strunu koncertu představovaly skladby Clary Schumann (příjemné, leč kompozičně nekomplikované Tři romance op. 22 ) a Franze Liszta (pro mě objevná, pochmurná Pohřební gondola ). Paganinsky motoricky svižné bylo Perpetuum mobile (komorní verze 3. věty Houslového koncertu ) Samuela Barbera. Nejzajímavějším číslem koncertu byla závěrečná Rumunská rapsodie č. 1 A dur op. 11 Georga Enesca, kterou skvěle pro housle a klavír aranžoval pan Ženatý. Jeho hra po celý večer byla bezchybná a měla světové parametry (navíc hrál na báječné, sametově znějící housle od Giuseppa Guarneriho „del Gesù“). Již dvacet pět let vím, že Stanislav Bogunia je muzikantem od Pánaboha. Jeho interpretace detailně vypracovaných a báječně provedených klavírní partů opět potvrdila, že je utajeným klenotem české hudby.
