Dvě slavné koncertantní skladby pro klavír a orchestr, Beethovenovu Osudovou, proslulého kanadského pianistu Marca-Andrého Hamelina a renomovaného britského dirigenta Jonathana Darlingtona – to vše nabídl SOČR svému publiku v pondělí 21. října 2024 ve Smetanově síni Obecního domu na svém úvodním koncertě abonentní řady „O“.
V první půli večera zazněl nejprve Lisztův Tanec smrti pro klavír a orchestr. Skladba se často uvádí s podtitulem Parafráze na Dies irae. Po formální stránce se jedná o komplikovanou řadu variací na středověkou sekvenci Dies irae, jež je součástí mše za zemřelé a jejíž latinský text – značně ponurý – popisuje poslední soud. Formální nepřehlednost, pochmurný námět a enormní technické požadavky na klavíristu jsou pravděpodobně hlavními důvody, proč se tato skladba objevuje na koncertních pódiích jen zřídka. Marc-André Hamelin je ovšem pro toto dílo interpretem přímo ideálním. Jeho nástrojová technika je famózní, mnohdy až nadlidská. Zároveň je to ale také umělec nesmírně muzikální a dokáže oživit hudební tok i v místech, ve kterých průměrný pianista vidí jen těžko zvládnutelná technická cvičení. Už ve dvoutaktovém úvodu s fortissimovým tympánem a s hrozivě znějícími basovými staccaty v klavíru bylo zjevné, kdo bude mít v této skladbě hlavní slovo. A když se k tympánům a klavíru připojilo ještě v hlubokých hlasech burácející téma „Dies irae“, mrazilo v zádech – nebylo možné nepomyslet na Danteho s jeho „Zanechte vší naděje, kdož vstupujete“. Pekelných míst (technických i významových) je v Tanci smrti bezpočet, a Hamelin vše zvládal s jiskřivou virtuozitou, která brala dech – počínaje první kadencí v úvodu skladby a konče démonickým závěrem. Neméně působivá byla však v jeho podání i nepočetná místa lyrická, v nichž jako by se na chvíli otevíraly průhledy do nebe (čtvrtá variace s éterickými andělskými arpeggii).
Jednovětý Koncert D dur pro klavír levou rukou a orchestr zkomponoval Maurice Ravel pro rakouského pianistu Paula Wittgensteina, který přišel v první světové válce o pravou ruku. Klavírní part je v tomto díle tak náročný, že při pouhém poslechu nemůžeme uvěřit tomu, že interpret hraje pouze jednou rukou (a ještě k tomu levou). Tím spíše to pak platí o Hamelinovi, jehož levá ruka dokáže takřka zázraky. Skladba začínala v temnotách hlubokých tónů, téměř až strašidelných, čímž náladově jako by navazovala na předchozí Lisztův Tanec smrti. Ale hudební tok se postupně projasňoval a s prvním nástupem klavíru ovládl Hamelin situaci stejně bezpečně a suverénně, jako v předchozí skladbě. Velkou roli přisoudil autor v této kompozici pedálu – a pianista s ním zacházel opravdu mistrovsky. Iluze „plnohodnotného“ hraní oběma rukama byla naprosto dokonalá: v kadenci (kterou musel Ravel pro její náročnost rozepsat na dvě osnovy) zněl dokonce reálný tříhlas! Publikum Hamelina po zásluze odměnilo dlouhotrvajícím potleskem. Klavírista se za něj poděkoval skladbou Clauda Debussyho Odrazy ve vodě z prvního sešitu cyklu Obrazy. Byl to skvěle zvolený přídavek: po virtuózním Lisztovi a Ravelovi Hamelin v Debussym předvedl, že umí také jedinečně kouzlit s jemnými impresionistickými barvami. Bylo to jedno z nejkrásnějších provedení této skladby, jaké jsem kdy slyšel.
O orchestru a dirigentovi mohu u Liszta i Ravela psát jen v superlativech. Orchestrální složku obou děl nelze totiž ani v jednom případě považovat za „pouhý doprovod“. Jejich partitury jsou neobyčejně barvité a orchestr vytěžil z oné barvitosti maximum, aniž by klavíristu připravil o jeho dominantní pozici. Obdiv si zasloužila i spolehlivá souhra sólisty a orchestru.
Po přestávce SOČR uvedl jedno z nejznámějších a nejhranějších děl klasické hudby: Beethovenovu Symfonii č. 5 c moll, op. 67 „Osudovou“. První větu hrál orchestr ve značně rychlém tempu a s velkým elánem. Ale slavný úvodní motiv vyzněl poněkud neurčitě a v celém hlavním tématu se zbytečně „ztratila“ spousta detailů. Volná věty byla hezky „vyzpívaná“, její dynamika byla plasticky propracovaná (krásná měkká pianissima), ale i jí by možná bývalo prospělo nepatrné zklidnění. Začátek třetí věty měl působivou tajemnou atmosféru a dirigent v ní po celou dobu udržel tah i napětí. Finální větu hrál orchestr s nemenším elánem než větu první. Excelovaly v ní zářivé a zvukově velmi kultivované žestě, které dodaly hudbě potřebný lesk.
Jonathan Darlington je zjevně velmi zkušený dirigent. Vedl orchestr po celý večer bezpečně a čitelnými gesty (s výjimkou jakéhosi zvláštního, poměrně častého „třasu“, který se mi nepodařilo „dešifrovat“). Liszta a Ravela zvládl výborně, v „Osudové“, jakkoli poctivě provedené, převládla spíš rutina.
