Sloučit sólistickou a pedagogickou činnost vyžaduje přesné plánování času. Profesor Jindřich Pazdera , jehož koncert s názvem „Fantazie a mystika houslí“ odezněl 9. října 2012 v kostele sv. Vavřince, učí na Pražské konzervatoři, na HAMU, je primáriem Stamicova kvarteta a hraje sólově. Napsal rozsáhlou knihu o metodice a píše mimořádně kvalifikované oponentské posudky.
O jeho technické erudici, získané převážně v moskevské Koganově třídě, svědčí skutečnost, že při naskočení do rozjetého vlaku Stamicova kvarteta (po V. Černochovi) byl schopen se naučit za jeden měsíc 30 kvartetních primů. Tatáž bezproblémová technika byla vytčena před závorku na vavřineckém koncertě. Malá pamětní škobrtnutí byla umně skryta hrnoucím se proudem kvalitní hudby.
V Bachově Partitě d moll se Pazdera nesnažil o autentickou interpretaci, ale hrál moderně pojatého plnokrevného Bacha se všemi repeticemi, v té druhé zdobil podle dobového zvyku! Tance byly provedeny v tanečních tempech, s respektem k polyfonní struktuře, Ciaccona byla vybudována vpravdě úctyhodně, i když mohla být zvuková hladina v opulentní chrámové akustice sv. Vavřince místy možná o něco nižší.
Barokní reflexe pražského rodáka Michala Müllera jsem bohužel vyslechl bez předchozího studia vytištěného výkladu. Chyba! V průvodním slově si totiž skladba klade značné cíle, mimo jiné „prostřednictvím prostorové hudby (?) pracovat s lidským vědomím, jehož vnitřní pulzaci představují prostředky, známé spíše v alternativních oblastech psychologie nebo ve specielních asijských bojových uměních“.
Aniž bych chtěl snižovat kvalitu Müllerovy hudby, z čistě hudebního hlediska jsem slyšel víceméně tradiční prostředky hudby 20. století aplikované na neobarokní postupy. Je otázka, nakolik může název artefaktu ovlivnit bezprostřední emoční účin. V konečném vyznění se jedná vždy o stylovou čistotu hudební struktury. Odezva publika byla příznivá také proto, že oba interpreti se za skladbu vehementně postavili.
Po pauze zazněly nádherně barevné 3 mýty Karola Szymanovského. Pazdera, s vynikajícím Václavem Máchou u klavíru, v nich vytvořil impresionisticky přeludné barvy mihotajících se melodicko – harmonických skvrn. Vodní tříšť Aretuzské fontány, sebestřednost Narcissova a laškovná honička Dryád s Panem hýřily překvapivými náladami často vyrůstajícími také z rafinované nástrojové stylizace.
Závěrem zazněl obrovitý kolos 3. sonáty B. Martinů, stejně jako Bach tlumočené zpaměti. Prof. Galina Barinova v Moskvě říkala: „Dokud neumíte skladbu bezpečně zpaměti, nemáte ji dokonale zvládnutou…“ Což sice nevylučuje jistící noty na podiu, ale Pazdera těmito berličkami pohrdl, zahodil štít, vyvolal brankáře z brány a přednesl tuto nejrozsáhlejší českou houslovou sonátu jako skutečný hudební monument. Pouze ve čtvrté větě jsem měl námitku: Martinů vyjadřuje metronomickými údaji v jednotlivých oddílech požadavek jednolité gradace přes celou větu. Pazdera sice gradoval (někdy až moc), ale pak tempově občas couvl. Inu, každý interpret má právo na vlastní výklad textu. Způsob gradace ve vlnách může být dokonce leckdy působivější než souvislá linie, zejména je-li tak dlouhá, jako 4. věta sonáty. Nicméně Martinů si přál jednotnou linii.
Byl to večer plný důkazů, že houslové a muzikantské mistrovství je málokdy totožné s mediální profláknutostí. Jestli právem nebo neprávem nechť posoudí historie.
