Festival Dvořákova Praha v rámci řady Pro budoucnost uvítal ve středu 15. září v Dvořákově síni Rudolfina devětadvacetiletého klavíristu Kita Armstronga a Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK s šéfdirigentem Tomášem Braunerem. Program představil trojici hudebních děl počátku 20. století, dělící od sebe pouhých sedmnáct let, ovšem stylově i vyzněním naprosto rozdílných.
Večer zahájila symfonická báseň Praga, Op. 26 Josefa Suka z roku 1904. Její zařazení na program bylo motivováno mimo jiné již několikaletou snahou festivalu uvádět Sukovo orchestrální dílo. Velkolepé symfonické tableau oslavující matku měst využívá celé dynamické škály a hutné orchestrální sazby včetně varhan a zvonů, čímž místy dosahuje skutečně mohutného zvuku. Orchestr FOK si dal záležet na plochách výrazných i těch klidnějších. V tišších pasážích s lehkostí i plným zvukem vynikaly zejména lesní rohy a smyčce v čele se zpěvnými houslemi koncertního mistra Romana Patočky. Několikeré gradace do hutných tutti nesly výrazná témata v pozounech, místy však jako by se ve všeobecném fortissimu mírně ztrácely rohy a dřeva. Je to však do jisté míry i záležitost kompozičního řešení uplatňujícího zhuštěnou harmonii v relativně široké instrumentaci. Praga tak snad mohla být vytvarována ještě plastičtěji co do vzájemného vyvážení početných hlasů a vrstev, ovšem tato interpretace FOK byla příjemná určitou čistotou výrazu – bez hysterie, bez zatěžkaného patosu (k němuž by šlo lehce sklouznout), jdoucí přímo k věci. A to i v obrovském, majestátním finale.
Všestranně nadaný klavírista, skladatel a absolvent matematiky na Pařížské univerzitě Kit Armstrong se představil v „Egyptském“ Klavírním koncertu č. 5 F dur, Op. 103 Camilla Saint-Saënse. Ještě před samotnou hudbu je však potřeba pohovořit o umělci tohoto večera. Nejen z úvodního či závěrečného slova, ale i z řady dalších rozhovorů je zřejmé, že Armstrong je mimořádně vnímavým člověkem s neobyčejnou šíří zájmů a vědomostí, promýšlející svět, jeho dění a historii do hloubky a komplexně. Díky propojení hloubavého pohledu vědce i citlivého přístupu umělce tak cítí jistou spřízněnost se Saint-Saënsem, který dle Armstrongových slov na rozdíl od typického uměleckého étosu své doby nehledá únik z reality, nýbrž se zaměřuje právě na přítomnou skutečnost. Kit Armstrong navíc dobře zná Saint-Saënsovy teoretické spisy (a zdaleka ne jen ty hudební) a kromě jiného souhlasí se skladatelovým postojem, že krásné nemusí být emotivní a že umění nemusí samo o sobě nic zpodobňovat, nic konkrétního vyjadřovat. Zřejmě také proto si jeho poslední koncert pro tento večer vybral.
Neobyčejně hluboký vhled do historie umění a lidského myšlení se pochopitelně odráží i v jeho uměleckém výkonu. Notami nabitý, technicky náročný Saint-Saënsův koncert z roku 1896 odehrál – samozřejmě – zpaměti a již od prvního tónu ohromoval lehkým, jemným, naprosto přirozeným úhozem a zároveň pevným, jistým tónem. Jeho barevná, citlivě přednesená hra byla precizní i v hustých sazbách a hbitých bězích. Saint-Saënsův koncert je přehlídkou brilantní techniky, Kit Armstrong ovšem zdaleka není jen „stroj na noty“. Ve své procítěné interpretaci neustále obměňuje artikulaci a uzpůsobuje ji každému přítomnému okamžiku i kouzlu rozhodnutí takříkajíc na místě (což neznamená naprostou libovůli nebo úmyslnou nepřipravenost). Skrze rozsáhlou paletu výrazů tak prezentuje celou škálu odstínů jednotlivých emocí. Z Berlína dovezený Bechstein s něžným, zakulaceným tónem mu dovolil i nanejvýš delikátní pianissima. Ovšem i při plné dynamice byl Armstrongův tón umírněný a patřičně vybraný. Stejně tak zvuk orchestru, který mu byl skvělým spoluhráčem. FOK ve svém partu nevytvářel sladké „filmové“ plochy; hrál s adekvátním výrazem a plným nasazením, ovšem bez čehokoli nadbytečného. Klavír a orchestr v této souhře mnohdy splynuly v jedno těleso, jeden zvuk.
Armstrong veškeré obtížné pasáže koncertu odehrál s naprostou lehkostí. Nebyla to ale exhibice sólisty – alespoň takto to nepůsobilo. Jeho fenomenální technika tu byla jakoby mimochodem. Bez jakékoli samolibosti či holedbání. Instrumentální výkon tohoto večera byl fascinující, jistě, ale posluchač z tohoto koncertu odcházel spíše se vzpomínkou na zážitek veskrze hudební než na brilantní technickou virtuozitu – jinými slovy spíše než „to je ale výborný klavírista“ si posluchač řekl „to byla ale krásná hudba“. Poctivá, skutečná, upřímná. Armstrong v sobě viditelně chová sentiment snahy o dokonalost jako něčeho samozřejmého a umenšení sebe sama v absolutní službě dané činnosti. Byla to hra sebejistá? Ano, ale to není to správné slovo. Spíše: přirozená, elegantní, v hloubce a vroucnosti emocí veskrze lidská. Bez výrazných šatů a velkého účesu, bez šedin celoživotní moudrosti, jako by tato mimořádná osobnost mohla být kýmkoli z řad posluchačů. Snad proto zněla hudba v rukou tohoto drobného mladého člověka nakonec ještě uvěřitelněji.
Jako přídavek odehrál Kit Armstrong sólově předehru Schmücke dich o liebe Seele BWV654 Johanna Sebastiana Bacha. Ve stylově zcela odlišné sazbě klavír najednou získal docela odlišný hlas a Dvořákovu síň ihned zaplnila zcela jiná atmosféra. Ani zde nebyl sólista suše exaktní, všechny linie a jednotlivé hlasy byly do nejmenšího detailu promyšleny a vedeny. V této čisté, pokorné a upřímné interpretaci Bacha byly duše, intelekt a cit zcela propojeny. Bez větší nadsázky lze říci, že tento bezmála desetiminutový Bach skýtal zážitek minimálně srovnatelný s celým předchozím koncertem.
Večer pak uzavřel FOK Stravinského Svěcením jara. Dnes je to dílo samozřejmě kanonické, dalo by se říci až repertoárové. Přesto s každým jeho provedením přichází také určité sotva znatelné rozechvění, v lehce vzrušeném očekávání něčeho šokujícího. Ať tak či onak, stále se jedná o velmi náročnou hudbu plnou ostrých dynamických kontrastů a rytmických hlavolamů. Orchestr FOK tyto atributy naplnil v expresivní interpretaci s divým, přiměřeně drsným zvukem. Ne obhroublým, spíše naturálním – zejména dřeva pro tuto skladbu kritická (kde pod pojem „primální“ zařadím i ojedinělé drobné intonační nepřesnosti) či smyčce tak akorát zemité. Ale i zde je třeba zopakovat, že orchestr hrál zároveň v určitém ohledu uměřeně. Působivý rituál oslavy jara – odehraný pouhý týden před rovnodenností podzimní – tak zakončil pozoruhodný, neobyčejně kvalitní hudební zážitek.
