Hudba z jiného světa
Kdybychom měli vybrat deset nejzajímavějších pianistů současnosti, určitě by mezi nimi nechyběl Grigorij Sokolov. Jeho recitál ve Dvořákově síni 1. 11. 2015 byl bezesporu největším magnetem letošního Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného. Umělec vystoupil s krásně koncipovaným programem, v němž více než kde jinde mohla naplno vyniknout jeho jedinečná úhozová kultura, zpěvnost jeho hry i jeho básnická imaginace. To, jak dokáže Sokolov kouzlit s klavírním zvukem, je skutečně úžasné. Jeho tón je neuvěřitelně měkký, oblý, pružný a sametově hebký. Málem se až zdá, jako by se jednalo o nějakou zvukovou alchymii, při níž je kromě přesně dávkovaných ingrediencí navíc ještě zapotřebí angažovat pomoc ze sfér, které jsou mimo tento svět. Pianista hrál ve velmi skrovném osvětlení, ba téměř až v přítmí, což samo o sobě propůjčovalo jeho recitálu lehce přízračnou atmosféru. Úvodní takty Schubertovy Sonáty a moll, op. 113 (D 784) zněly téměř mysteriózně – takže nebylo možné nepomyslet na to, že je čas dušiček. Ale Sokolov dokázal hned ve vedlejším tématu prozářit Schubertovu hudbu světlem až nadzemským. A ono nadzemské světlo vyzařovalo ze Sokolovovy hry po celý večer. Následující Schubertův cyklus Moments musicaux, op. 94 (D 780) hrál pianista nesmírně zpěvně, v měkkých pastelových barvách, a o Chopinových Dvou nokturnech op. 32, která uvedl po přestávce, se opravdu nedá říci nic jiného, než že byla snová a že v nich zněla hudba z jiného světa. A tak, jak mysteriózně klavírista svůj recitál zahájil, tak ho také neméně mysteriózně uzavřel – proslulou Chopinovou Sonátou č. 2 b moll, op. 35. Nesnadno uchopitelné dílo, plné skrytých a těžko postižitelných významů, znělo v Sokolovově pojetí velmi niterně, prosto jakéhokoli patosu (k němuž tato skladba pianisty svádí). Nádherná melodie středního dílu „Smutečního pochodu“ plynula tak jímavě, jako by měl umělec v klavíru zabudovaný rejstřík „nebeské hlasy“, a to, jak sametově měkce hrál její doprovod, snad už opravdu nemohou dokázat obyčejné lidské prsty. Obávaná finální věta – čtyři strany presto v unisonu (resp. v oktávách), kterou pianisté většinou hrají jako Czerného etudu, přeletěla u Sokolova tiše a lehce jako vánek nad podvečerní loukou. Za velkolepé standing ovation se umělec publiku odměnil pěti překrásnými lyrickými chopinovskými přídavky. Sokolov je dnes jedním z největších básníků klavíru, a je báječné, že jsme ho mohli po dlouhé době opět v Praze slyšet.
Příjemné překvapení z Brna
Brněnský pianista Igor Ardašev byl jediným tuzemským interpretem letošního ročníku Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného. K vystoupení na tomto festivalu (Dvořákova síň, 5. 11. 2015) ho přímo předurčovala skutečnost, že hrál – pravděpodobně jako jediný z našich klavíristů – s Firkušným na čtyři ruce, a dokonce s ním i pořídil zvukovou nahrávku. Ale i kdyby byl s Firkušným nikdy nehrál, nic by to neměnilo na skutečnosti, že se jedná o umělce mimořádně zajímavého. Přestože při osobním kontaktu působí Igor Ardašev velmi skromně a nevýbojně, u klavíru jako by se proměnil v někoho zcela jiného. Už v první půli svého recitálu, pro kterou si vybral Beethovenovy Sonáty č. 9 E dur, op. 14/1 a č. 18 Es dur, op. 31/3, zaujal pianista nejen brilantní prstovou technikou a citlivým muzikálním přednesem, ale především tím, jak svižně a s jakým humorem dokázal tyto skladby podat. Beethoven pod jeho prsty doslova jiskřil, díky výborným prstům si interpret mohl dovolit poměrně rychlá tempa (skvělé Scherzo a finální Presto Sonáty op. 31/3), a pokud chtěl posluchačům nasvětlit nějaký zvlášť vtipný detail, provedl to s gustem, jaké bychom u tak introvertního umělce asi nikdy nečekali. Druhou polovinu svého vystoupení zahájil Ardašev Janáčkovým cyklem V mlhách. První tři věty hrál velmi intimně (dojemně „ostýchavý“ střední díl první věty), spíše lyricky než „janáčkovsky“, o to více pak překvapilo dramatické pojetí věty závěrečné. Po Janáčkovi zazněly tři skladby Lisztovy: Les jeux d’eaux à la Villa d’Este, Sonetto 104 del Petrarca a Rhapsodie espagnole. Ardašev předvedl v těchto dílech své umění v mimořádně širokém spektru: ve „Vodotryscích“ jsme mohli obdivovat jeho jemně nuancovanou zvukovou paletu, v „Petrarkově sonetu“ cit pro melodii a ve „Španělské rapsodii“ jeho skvělou velkou techniku a znovu také – podobně jako v Beethovenových sonátách – jeho smysl pro humor. Posluchači po zásluze ocenili Ardaševům pozoruhodný výkon velkým potleskem, který postupně přešel ve standing ovation. A pianista uzavřel svůj recitál třemi přídavky: Schumannovým Warum z Fantasiestücke, op. 12, Lisztovou koncertní etudou La leggierezza a Rachmaninovovou transkripcí písně Šeřík. Igor Ardašev je interpretem, u něhož se velká dávka intelektu snoubí s neobyčejnou senzitivností, s mimořádnými technickými schopnostmi a s osobitým smyslem pro humor. A je na něm velmi sympatické, že dokáže všechny tyto vlastnosti držet v dokonalé rovnováze.
Fenomenální Khatia Buniatishvili
Osmadvacetiletá gruzínská pianistka Khatia Buniatishvili, která uzavírala svým recitálem letošní Klavírní festival Rudolfa Firkušného (Dvořákova síň, 7. 11. 2015), vypadá na fotografiích značně extravagantně, možná dokonce až provokativně. A provokativně působil i program, který si připravila pro svůj pražský recitál. Zařadila do něj Ravelova Kašpara noci, Stravinského Tři věty z Petrušky a pět skladeb F. Liszta: Réminiscence de Don Juan, Koncertní etudu č. 2 f moll „La leggierezza“, Transcendentální etudu č. 5 B dur „Feux follets“, Grande étude de Paganini č. 3 gis moll „La Campanella“ a Uherskou rapsodii č. 2 v úpravě Vladimira Horowitze. Každý klavírista, který se na ten program podívá, si nemůže pomyslet nic jiného, než že si Khatia Buniatishvili vzala do ruky seznam nejnáročnějších děl světové klavírní literatury a vybrala si z nich ta nejtěžší z nejtěžších. Všechny tyto indicie ve mně budily lecjaká nehezká podezření. Ale byly to indicie zavádějící. Vše bylo jinak. Khatia Buniatishvili byla sice nápadně oblečená (dlouhé rudé šaty s blyštivým vzorem) a ještě nápadněji nalíčená (silně zdůrazněné rty), ale při tom všem působila na pódiu sympaticky a skromně. První dvě čísla Kašpara noci (Ondina a Šibenice) zjevně považovala – alespoň co se tkne následujícího programu koncertu – pouze za „zahřívací“ kolečko bez větších technických nároků. Avšak to, co předvedla ve svém recitálu dále, bylo fascinující. Techniku, jakou Khatia Buniatishvili vládne, jsem pravděpodobně nikdy u žádného pianisty neviděl a neslyšel. I ta nejtěžší místa hrála s lehkostí a bezstarostností, která brala dech – ba dokonce si ještě během hry stačila mnohokrát upravit vlasy, které jí padaly přes oči. A přestože její technika by sama o sobě stačila, aby posluchače nadchla, Khatia Buniatishvili navíc ve všech těch pekelně těžkých skladbách projevila neobyčejnou dávku muzikálnosti. I ty nejpovrchnější lisztovské girlandy dokázala zahrát tak, že nepůsobily jako pouhý bezduchý ornament, ale jako přirozená součást hudebního toku. O tom, že má Khatia Buniatishvili také neobyčejný cit pro melodii, se mohli posluchači přesvědčit během její hry nesčetněkrát (překrásně vyzpívaný duet Là ci darem la mano v Réminiscence de Don Juan). Obecenstvo samozřejmě nemohlo ocenit tuto umělkyni jinak než ovacemi vstoje. Při potlesku jsem přemýšlel, jak by asi pianistka hrála něco „jednoduššího“ – třeba Mozarta nebo Scarlattiho. Na to mi dala Khatia Buniatishvili bezděky odpověď ve svém druhém přídavku, slavném Debussyho Svitu luny (prvním jejím přídavkem byla kratičká skladbička od F. Couperina, kterou jí dal jeden z účastníků besedy, jež se konala den před koncertem). Hrála jej pomaleji, než bývá zvykem, velmi citlivě, jemným, něžným tónem. Bylo to opravdu příjemné provedení – ale nic víc. Na světová pódia by s tím asi neprorazila. Nabyl jsem proto dojmu, že Khatia Buniatishvili se u takto „snadných“ skladeb prostě musí nudit. Což vůbec nevadí. Pekelně těžkých kompozic existuje v klavírním repertoáru tolik, že i tak bude mít Khatia Buniatishvili po celý život co dělat.
