Po mnoha letech přijel do Prahy basista z pěveckého Olympu. Ferruccio Furlanetto je dnes v zenitu svých sil a je váženým hostem nejlepších světových divadel. Jeho koncert byl vnímán trochu jinak než prosincový galavečer Eliny Garanči. Ta je na počátku kariéry, u nás vlastně neznámá a o to více její fantastický výkon tak šokoval. O kvalitách Furlanetta se i přes informační bariéru před rokem 1989 vědělo, navíc v 90. letech hostoval na Pražském jaru, nikdy však v operním recitálu s orchestrem. Bohužel zpěvák, nejspíš až v Praze, ochořel. Zprvu hrozilo, že koncert odřekne, nakonec 9. ledna v Obecním domě zpíval v poměrně vážné indispozici – a bylo to úchvatné. Samozřejmě že zvláště v úvodním Mozartovi bylo znát, že do vyšší polohy se prozpívává, výšky byly opatrné, ale díky svojí evidentní perfektní pěvecké technice koncert gradoval. Hlavní však bylo, že ve své plnosti ukázal hloubku svého výrazu, symbiózu hudby a slova a ohromující plnost a barevnost hlasu. Scéna Borisovy smrti Oj, dušno, dušno ze 4. dějství Musorgského Borise Godunova byla v rovině snů. Něco podobného jsem slyšel pouze jednou v životě – před 17 lety v podání Samuela Rameyho v ženevské produkci Godunova. Druhým vrcholem večera byla v závěru koncertu Filipova árie Ella giammai m0amo ze 4. jednání Verdiho Dona Carlose . Zde se v širokodeché kantiléně ukázala jeho nádherná barva a vedení hlasu. Hrdinný výkon odvedl i v milovaném Oněginovi. Je vidět, že Čajkovského svět je mu bytostně blízký. Symfonický orchestr Českého rozhlasu hrál díky Petru Altrichterovi velmi dobře, i když zvuk mohl být měkčí a dirigent by nemusel v euforii tolik dupat. Omylem bylo jen zařazení výběru z Poloveckých tanců z Borodinova Knížete Igora . Bez sborové složky to vyznělo přes všechnu snahu chudě.
