Festival komorní hudby EuroArt Praha, který pořádá od roku 2000 společnost EuroArt, nabízí v letošní koncertní sezoně deset pozoruhodných koncertů významných tuzemských i zahraničních smyčcových kvartet. Všechny koncerty se vyznačují zajímavou dramaturgií – a nejinak tomu bylo i v případě šestého festivalového koncertu (Lichtenštejnský palác – Sál Martinů, 14. 2. 2017), na němž vystoupilo Stamicovo kvarteto, rezidenční soubor festivalu, se svým hostem – čtyřiadvacetiletým klavíristou Markem Kozákem.
Na úvod koncertu zazněl Smyčcový kvartet B dur, op.71/1, Hob. III:69 Josefa Haydna. Všichni členové Stamicova kvarteta – Jindřich Pazdera, Josef Kekula, Jan Pěruška a Petr Hejný – jsou dokonalí profesionálové s výborným komorním cítěním a perfektní souhrou. Jejich Haydn byl průzračný, hravý, v rychlých větách svižný a po všech stránkách velmi příjemný na poslech. Proto bylo pro mne poněkud překvapivé, že se interpreti – kteří očividně hráli dílo s nadhledem a neměli nejmenší technické problémy – tvářili po celou skladbu nesmírně vážně, dokonce až zarputile. Podle mého názoru se jim provedení vydařilo natolik, že si zasloužilo alespoň špetku úsměvu.
Následující dvě čísla patřila sólovému klavíru. Marek Kozák, který se předloni znamenitě etabloval na proslulé Chopinově soutěži ve Varšavě a vloni získal druhou cenu na soutěži Pražského jara (její součástí byla mj. také „cena EuroArtu“), uvedl dvě skladby Fryderyka Chopina: Polonézu-Fantazii As dur, op. 61 a Scherzo cis moll, op. 39. Polonéza-Fantazie se řadí mezi nejpodivuhodnější Chopinova díla – je myšlenkově, formálně i harmonicky tak osobitá a komplikovaná, že se jedná mnohem více o „fantazii“ než o „polonézu“. Marek Kozák ji přednesl s obdivuhodným pochopením, zvučným, sytým a přitom měkkým tonem, s bohatě a plasticky propracovanou dynamikou, s promyšleně vystavěnými gradacemi (skvěle gradovaná náročná trylková pasáž) a s naprosto přesvědčivou agogikou. Nadevše jsem pak ocenil pianistův mimořádný smysl pro architekturu. Marek Kozák dokázal po celou skladbu báječně udržet „tah“ a vtisknout dílu pevný a zřetelný tvar. Zatímco v Polonéze-Fantazii hrál klavírista zjevně „naplno“, u následujícího Scherza jsem měl – přes nespornou Kozákovu technickou virtuozitu – dojem, že byl při hře občas duchem někde jinde. V každém případě však není pochyb o tom, že se jedná o mimořádně talentovaného umělce. Jsem zvědavý, jaký bude jeho další vývoj.
Po přestávce spojilo Stamicovo kvarteto své síly s Markem Kozákem a všichni společně zahráli jedno z nejkrásnějších komorních děl 19. století: Klavírní kvintet Es dur, op. 44 Roberta Schumanna. Autor jej věnoval své manželce Claře, věhlasné klavíristce, která skladbu nejen premiérovala, ale posléze také nesčetněkrát provedla. Klavírní part je proto vybaven opravdu velkoryse a celé dílo má díky tomu téměř symfonický charakter. Marek Kozák se v něm projevil jako výtečný komorní hráč. Přestože skladatel přidělil klavíru hlavní slovo, dopřál pianista kolegům dostatek prostoru, aby se mohly uplatnit i jejich nástroje. Schumannův Kvintet vyzněl skutečně romanticky, s velkými dynamickými vlnami a v barvách téměř orchestrálních. Rychlé věty byly strhující a nabité energií, a pokud jsem v pomalé druhé větě měl pocit, že je hlavní téma smutečního pochodu až příliš úsečné, pak její elegická část i rozsáhlé dramatické Agitato byly výrazově natolik působivé, že mne s onou smuteční „úsečností“ smířily. Schumannův Klavírní kvintet se stal zlatým hřebem večera – a posluchačům se tak líbil, že si vyžádali přídavek. Hudebníci zahráli Scherzo z Dvořákova Klavírního kvintetu A dur, op. 81 a podali ho s takovým švihem a lehkostí, až jsem zalitoval, že nezařadili do programu dílo celé.
