Staré hudbě v historicky poučené interpretaci se u nás dnes daří znamenitě: na evropské i světové úrovni se jí věnuje řada souborů a specializuje se na ni několik festivalů. Každý z nich lze charakterizovat jako svého druhu tvůrčí dílnu – cílem všech jsou nezvyklá dramaturgie a nové objevy. V Praze se tímto způsobem kromě Letních slavností staré hudby profiluje kupříkladu Opera Barocca, jejíž pátý ročník se letos konal od 15. 8. do 7. 9. v Clam-Gallasově paláci, který festivalu poskytuje rezidenční prostory. Nabídl celkem čtyři programy, každý z nich v několika reprízách: Sotto le stelle (pastorální pasticcio s hudbou Georga Friedricha Händela a Giovanni Battisty Bononciniho), hudebně-taneční Deliciae orientales (k výročí otevření první pražské kavárny roku 1714), Bononciniho Sacrificio a Venere (novodobá premiéra serenaty, objednané diplomatem Janem Václavem Gallasem a provedené 28. 8. 1714 v Římě u příležitosti narozenin rakouské císařovny Alžběty Kristýny) a Musica augustissima (představení s tancem a hudbou, provedenou na císařovninu počest v Římě roku 1714 a v Praze v roce 1723). 28. 8.působilo představení Sacrificio a Venere poněkud syrově; soudě podle úrovně obsazení (většinou velmi dobří domácí specialisté) byla repríza 29. 8. pravděpodobně podstatně lepší. Sólisty večera byli Francesco Divito, Jana Bínová-Koucká, Alessandro Giangrande a Pavel Valenta; spoluúčinkovaly soubory Opera Barocca Ensemble, Opera Barocca Choir, Danseurs Nobles Ensemble a Chorea Historica, režíroval Rostislav Maria Müller). Premiéru předcházela téhož dne pozoruhodná konference, věnovaná Janu Václavu Gallasovi, na které referovali historik umění Martin Krummholtz (Císařský ambasador Jan Václav Gallas), italská hudební historička Tereza Chirico (Jan Václav Gallas jako hudební patron; Tereza Chirico objevila Bononciniho serenatu, dosud považovanou za ztracenou) a britský historik stolování Ivan Day (La festa sontuosa – obrazová rekonstrukce římské slavnostní tabule Jana Václava Gallase z roku 1714). S pokračováním nápadu propojení vědy a živého umění se tu počítá i v budoucnu.
Na září připadly dva další festivalové „workshopy“– na jižním Plzeňsku to byly dvaadvacáté Haydnovy hudební slavnosti (12.-21. 9.), v Českém Krumlově sedmý ročník Festivalu barokních umění (19.-21. 9.). Mottem Haydnových hudebních slavností letos byla otázka, kterou si položili i mnozí další hudební organizátoři: Rok české hudby, nebo Rok hudby v českých zemích? Festivalová dramaturgie se ubírala směrem k neprávem zapomenutým autorům, kteří pocházeli z českých zemí. Týkalo se to už zahajovacího koncertu v Dolní Lukavici, na kterém v provedení orchestru plzeňské konzervatoře pod taktovkou Jiřího Štrunce tradičně zazněla Haydnova Lukavická symfonie, Hob. I:1; dále byly na programu Mozartova Koncertantní symfonie pro housle a violu KV 320d (364) (sólisté Martin Kaplan a Josef Fiala), a Koncert C dur pro fagot Josefa Fialy (sólista Matouš Křiváček). Poslední autor byl pro řadu posluchačů neznámou veličinou – stejně jako Václav Jindřich Veit, nebo Joseph Maria Wolfram, kteří se ve festivalovém programu objevili několikrát za sebou – společně ještě týž den, na zámku v Nebílovech. Na pořadu byly Wolframovy tance a Veitovy české společenské písně, v provedení hráčů na romantické kytary Jana Tuláčka a Australana Billa Grose, a brněnského mužského vokálního kvarteta Affetto. Kromě nich i skladby dalších autorů – Františka Škroupa, Josefa Küffnera, Aloise Ladislava Vymetala, Wolfganga Amadea Mozarta, Johanna Kaspara Mertze, Žany Bičevské (v úpravě Jana Mikuška), Václava Emanuela Horáka, Ferdinanda Hellera a dvou zcela neznámých autorů 19. století – J. Petra a Josepha Ferdinanda Gedliczky (sólová píseň Ritter Horymir von Neumetel).
Zlatým hřebem programu byly dobové tance (včetně České besedy), v provedení La Societa di Danza. Joseph Maria Wolfram (1789-1839) pocházel z Dobřan, kde bylo 13. 9. provedeno v novodobé premiéře Requiem, které si pravděpodobně napsal pro sebe – mimořádně působivá skladba pro čtyři sólové hlasy, v interpretaci Collegia Marianum. Jednotlivé věty Wolframovy mše za zemřelé byly proloženy výběrem z Das Gebet des Herren op. 76 Václava Jana Tomáška a doplněny duchovními skladbami Jana Václava Huga Voříška, Václava Jindřicha Veita a Aloise Jelena; doprovod obstaral hammerklavierista Tomáš Spurný, jenž do programu přispěl klavírními kompozicemi Václava Jindřicha Veita. K Wolframovi se festivalový program přihlásil i 14. 9.: v Nepomuku uvedla Musica Florea se sólistkou Lucií Rozsnyó scény z jeho nejúspěšnějších oper Der Bergmönch (1829) a Das Schloss Candra (1832; Wolframovy opery se provozovaly v Praze, Drážďanech i Berlíně; po smrti Carla Marii von Weber se o jejich autorovi uvažovalo jako o jeho možném nástupci). Navíc ještě zazněly Scénes italiennes Antonína Rejchy a jedna z Vaňhalových komorních sonát, která do rámce programu přesně zapadla svým vážným naladěním.
Málo známá jména se objevila i v dalších festivalových programech. 13. 9. ve Štěnovicích seznámila Musica figuralis publikum s komorní tvorbou olomouckých biskupských kapelníků Antona Neumanna a Josepha Puschmanna, i Carla Ditterse z Dittersdorfu. 14. 9. byly v Přešticích provedeny Tenebrae a jiné duchovní skladby donedávna zcela neznámého barokního broumovského učitele a chorregenta Antonína Celestýna Mentzela; představil je soubor Victoria Ensemble. 15. 9. přišla ve Vícově řada na Johanna Heinricha Schmelzera a málo frekventované české Němce 17. století – Gottfrieda Fingera, rumburského varhaníka a kantora Johanna Christopha Kridela, jezuitské skladatele Karla Rabovia a Karla Pelikána, a Samuela Capricorna; tento večer připravil soubor Motus harmonicus. Repertoárové novinky přinesl i koncert plzeňského Sojkova kvarteta v Nezdicích (16. 9.): vedle Haydnova: Smyčcového kvartetu op. 77 č. 2, Hob.III 82 a Mozartova Klarinetového kvintetu A dur, KV 581 (na klarinet hrál docent řezenské univerzity Josef Laszlo) tu bylo možné slyšet v novodobé domácí premiéře kvartety jejich českých současníků Antona Zimmermanna (kapelníka uherského primasa Josepha Batthyányho) a Antonína Kammela, který se jako houslista skvěle etabloval v Londýně, kam smyčcový kvartet uvedl na svém koncertě v roce 1769. Kammel se objevil na festivalu ještě jednou – 21. 9. v Příchovicích, na koncertě flétnistů Jana Ostrého a Sylvie Schelingerové, se kterými vystoupila Edita Keglerová. Program byl sestaven z děl Jiřího Antonína Bendy, Františka Bendy, Johanna Sebastiana Bacha, Carla Philippa Emanuela Bacha a Johanna Christiana Bacha (Kammelova londýnského přítele). Na Haydnových hudebních slavnostech mají své místo i klavírní a písňové recitály. Klavírní připravila Petra Matějová, která 17. 9. v Blovicích přednesla v novodobé premiéře dvě sonáty Václava Jana Tomáška – Sonáta op. 26/48 a Grande sonate op. 13; dále provedla Beethovenovu Sonátu f moll op. 2, č. 1, jednu z Tomáškových Rapsodií op. 40, dvě z Rapsodií op. 1 Jana Václava Hugo Voříška, a konečně Voříškův Leichenfeier auf den Tod des Generals Moreau. 
Tématem písňového recitálu Kamily Mazalové, Davida Nykla a Moniky Knoblochové v Řenčích 18. 9. byla vedle Tomáškových písní na Goethovy texty a jeho eklog další novodobá premiéra: písně českých autorů ze sborníku In questa tomba oscura v porovnání se stejnojmennou písní Ludwiga van Beethovena (čeští autoři za ním nezůstali co do intenzity výrazu v ničem pozadu). Méně známé české tvůrce představila na svém varhanním recitálu ve Spáleném Poříčí také Michaela Káčerková – 20. 9. hrála nejen Brixiho, Segera, Bacha, Černohorského a Dvořáka, ale také Mendelssohna a Fantazii a fugu, které na jeho paměť napsal ředitel pražské varhanické školy Karel František Pitsch; koncert zakončila Sonata solennis pedagoga brněnské varhanické školy Františka Musila. Zbylé dva koncerty byly věnovány jednak hudbě na Moravě na přelomu 16. a 17. století v provedení souboru Societas Incognitorum (Jacobus Handl-Gallus, Hans Leo Hassler, Giovanni Battista Alouisi, Kryštof Harant, Pierluigi da Palestrina, Adam Václav Michna, Claudio Monteverdi; Chotěšov, 19. 9.), a za druhé jednomu z nejvýznamnějších českých renesančních rukopisů, ve kterém se setkala díla skladatelského výkvětu celé Evropy, totiž Codexu Speciálník, který v samém závěru festivalu představil v Letinách soubor Concerto Aventino (Josquin des Prez, Bartholomeus Frank, Ludwig Senfl, Johannes Touront, Philippe Basiron, Heinrich Isaac, Johannes Ghiselin Verbonnet, 21. 9.).
Na neznámou tvorbu se trvale orientuje i českokrumlovský Festival barokních umění. Hlavním bodem jeho programu letos byla letos novodobá světová premiéra Hasseho opery Ipermestra z roku 1744, (tři představení v zámeckém divadle, 19., 20. a 21. 9.), v kombinaci s komorními hudebními a divadelními akcemi – recitálem houslisty Jiřího Sychy a cembalisty Filipa Dvořáka s výběrem z italské, francouzské a německé barokní tvorby (19. 9.), italskými madrigaly a canzonettami na rožmberském dvoře kolem roku 1600, které na festival přivezl českobudějovický soubor Dyškanti (20. 9.), školskou hrou jezuity Arnolda Engela Costis sive Catharis Partheno-Martyr Alexandrina, kterou připravil na tento druh dramatiky specializovaný soubor Lauriger (20. 9.) a koncertem z hudby na dvoře pruského krále Friedricha II. v provedení německého souboru Die kleine Cammermusik (Carl Höckh, Johann Philipp Kirnberger, Carl Philipp Emanuel Bach, Jiří Antonín Benda, Johann Gottlieb Graun; 21. 9.). Druhé představení Hasseho opery jako vždy zakončila slavnostní iluminace zámecké zahrady, spojená se spektakulárním barokním přízemním ohňostrojem.
O představení samotném platí totéž, co bylo napsáno ojeho jarní pražské předpremiéře: mezinárodně obsazený orchestr Hofmusici, řízený od houslí Szablocsem Illésem a od cembala Ondřejem Mackem hrál s pro sebe typickým švihem a elegancí, výborní byli sólisté Jana Dvořáková, Veronika Mráčková Fučíková, Ivo Michl, Olga Vít Krumpholzová, Pavel Valenta a Zdeněk Kapl, režisérka Zuzana Vrbová, kostyméři Teatra alla moda i mašinisté, kteří se starají o hladký chod scény. Všechna představení byla vyprodána, přijelo specializované zahraniční publikum. Řečeno jednoduše: skvělý pracovní výsledek.
