Ani jeden z takzvaných debutantů festivalu Dvořákova Praha není začátečník, ale podobnému označení rozumíme: čtyřem mladým, v soutěžích úspěšným tuzemským umělcům dala renomovaná mezinárodní hudební přehlídka prostor ve svém programu, výrazně na ně ukázala – a oni sami si toho považují. Koncert v Rudolfinu 22. 9. neměl chybu.
Debutový den Dvořákovy Prahy soustředil před téměř vyprodaným sálem tři instrumentalisty a jednoho pěvce. Těžko poměřovat. Tenorista Petr Nekoranec měl k dispozici celou druhou část koncertu, ovšem podstatně kratší, než byla první polovina. Varhaník Pavel Svoboda hrál nejvíc – sám i se dvěma z kolegů. Houslistka Olga Šroubková přednesla jedinou skladbu, zato tu nejdelší a nejtěžší. A hornistka Kateřina Javůrková zcela mimořádně zabodovala, když nechala pro své (samozřejmě dokonale zahrané) sólo úplně zhasnout.
Svoboda večer otevřel a uvedl se samozřejmostí již zkušeného koncertního umělce celkem tři skladby – stejné, jaké hrál na absolventském koncertě na pražské Varhanické škole sotva plnoletý Antonín Dvořák. Bachovo Preludium a fugu a moll BWV543 (podle Svobodových slov „pěkně těžké“) a dvě Dvořákovy vlastní školní práce – Preludium D dur a Fugu g moll. Javůrkové byl partnerem v Opusu 239 Ernsta Křenka, v ryze absolutní hudbě – skladbě zajímavě a různorodě strukturované.
Šroubková suverénně, s technickou jistotou a dostatečným nadhledem nad složitou formou, vystřihla první ze šesti Ysaÿeových sólových sonát, která je skutečnou encyklopedií technických dovedností a úskalí, současně však ještě stále živou hudbou. Před přestávkou ji vystřídala, na velkém pódiu stejně osamocená, hornistka Javůrková. Pro svůj vstup volila skladbu velmi neotřele – Messiaenovu kompozici Appel Interstellaire z počátku 70. let (která vplynula později jako jedna z částí do jeho rozsáhlého díla Z kaňonů ke hvězdám). Celkovou stylizací, průběhem i použitým spektrem zvuků sólového nástroje je to dílo velmi moderní, naplněné ovšem zároveň zřetelnou duchovností. Javůrková ovládá nástroj skvěle a dokáže plně zaujmout hráčskými a interpretačními finesami; přemýšlivou hloubku, kterou Messiaenova hudba evokuje, podchytila však také. A podtrhla její magičnost tím, že hrála v úplné tmě, jakou snad publikum v Rudolfinu ještě nezažilo. Mimořádné okamžiky.
Tenorista Nekoranec, ještě stále jen pětadvacetiletý, je momentálně asi nejúspěšnějším a nejnadějnějším tuzemským mladým umělcem. Byl členem Operního studia Bavorské státní opery a nyní je druhým rokem frekventantem Lindemannova programu v Metropolitní opeře v New Yorku. Na Dvořákově Praze zazpíval árii z Bachova Magnificat, dvě z Dvořákových Biblických písní a dvě krásné, klasicky traktované a výrazně melodické duchovní skladby mladého autora a sbormistra Jiřího Najvara. Nekoranec má příjemný, lehce vedený a vysoko posazený hlas, ideální například pro rossiniovské koloratury. V romantické niternosti Dvořákových písní by se sneslo i víc nuancí. A jak stál na empoře u varhan, z hlediska publika v akusticky méně výhodné vzdálenější pozici, ukázalo se, že v tak velkém sále nastane ideální situace, až mu jeho hlas přece jen ještě trochu zesílí.
Ke koncertu se v krásném duchu připojil zhruba půlhodinový rozhovor, který pro ty z publika, kteří chtěli zůstat, vedl z pódia chvíli po skončení programu Jiří Vejvoda. Všichni čtyři mladí hudebníci odpovídali s bezprostředností a otevřeností a dodali tak debutovému večeru ještě další rozměr, stejně mladistvý, jaké je i jejich hudební vystupování.
