Pražské Národní divadlo vrací Fibichovu Šárku na své jeviště téměř po půlstoletí, pokud možno v co nejúplnějším znění, ve spolupráci s německým režisérem Kayem Linkem a jeho týmem. Děj Šárky navazuje, jak víme, na Smetanovu Libuši. Po smrti bájné kněžny Libuše nastala tzv. dívčí válka mezi ženami a muži.
Při předehře se díváme na černobílý „dokumentární záznam“ pohřbu kněžny Libuše, takové nevýrazné starší paní (bez filmových dotáček se moderní operní režie, zdá se, neobejde). Na jevišti vidíme monumentální šedou scénografii Franka Alberta připomínající stavby nacistického architekta Alberta Speera. Na tazích visí nad stoupenci knížete Přemysla, kteří uspořádali tryznu na počest kněžny Libuše, úzké dlouhé červené vlajky s motivem stylizovaného bílého ptáka, snad varianty říšské orlice. Na řečnické pódium vstupuje Přemysl a spíše než na počest své zemřelé manželky, kněžny Libuše, hovoří jako státník. Ani jeho vdoveckých slz však nezůstaneme ušetřeni. Aby nebylo pochyb, po jeho levici pózuje mladá krasavice, která na každé vyslovení Libušina jména reaguje lehce neuroticky.
Inscenace trpí mimo jiné technickými problémy – tu monumentální scénu je totiž nutné přestavovat do scény neméně monumentální, a to si vyžádá dvě dlouhatánské přestávky. Ty nevyhovují divákům a jistě ani souboru. Naprosto zbytečný scénografický návrat do minulého století. Představení Šárky je díky těmto přestavbám dlouhé skoro čtyři hodiny. Inscenace postrádá pevnou stavební strukturu, která by ji dovedla až k logickému zakončení.
Orchestr vedený dirigentem Robertem Jindrou zní často ostře ve forte, jednotlivé úseky leží někdy jen tak vedle sebe, také legato se objevuje velmi vzácně. Ani Fibichova hudba tedy není záštitou inscenace. Představitelka vůdkyně bývalých Libušiných děv, Vlasty, Jolana Fogašová, byla v nepříjemné pěvecké kondici, její hlas se rozpadal na jednotlivé rejstříky, které spolu téměř nesouvisely. Svatopluk Sem (kníže Přemysl) se, zdá se, necítil v roli nevýrazného vládce – řečníka příliš komfortně. Vitoraz Františka Zahradníčka a skupina dalších šesti odbojných děv ani neměla příležitost se více projevit.
Volba Maidy Hundeling pro roli Šárky se zdá být ideální. Její silný hlas bourá hradby. Ale německý režisér Kay Link s představitelkou Šárky a s rovněž hlasově obdařeným Ctiradem (Tadeusz Slenkier) nepracuje na jejich vyvíjejícím se vztahu. Maida Hundeling zjevně nebyla režisérem vedena k tomu, aby její Šárka v sobě objevila náhlý přerod nenávisti ke Ctiradovi ve vášnivou lásku. Uzpívá to, co je jí určeno, většinou plným hlasem. Totéž Ctirad pana Tadeusze Szlenkiera, ten zpívá ještě víc „koncertně“, také naplno, a pokud možno na proscéniu. Ctirad přichází k Šárce v bílém saku, jeho bělostná košile má u krku mnoho malinkých knoflíčků, také Šárka je v bílém. Zvláštní kostýmy do té opuštěné šedé speerovské „krajiny“. Šárka má s rozepínáním knoflíčků hodně práce, tak jí raději nechá. Kdepak, o emoce tady nejde, hrajeme politické vyzbrojené divadlo. Přemyslova žertva k uctění zemřelé kněžny Libuše, to je taková podivná hra s revolvery. Jeden z nich je dokonce zlatý. A následuje jakási ruská ruleta nad „příliš drzou“ novinářkou.
Z Fibichovy hudby a z libreta Anežky Šulcové se vytrácí jejich zaujetí Šárčinou i jejich vzájemnou milostnou vášní. Přestavujeme jeviště, hrajeme „velké“ divadlo. V posledním, třetím jednání, se na temných středových schodech objevují „stíny“ Šárčiných zabitých družek, k nimž se nakonec Šárka nenápadně přiloudá (otočí se zády k obecenstvu a odkráčí směrem k nim). Znamená to, že zemřela (skočila ze skály). Ctirad ve své bílé košili na proscéniu zazpívá: „Šárko! Sám! Sám! A dál mám žíti!“ Opera končí, nikdo není dojat.
Inscenace Fibichovy Šárky končí rozpačitě, někteří diváci odcházeli už v pauzách. Jen tak mimochodem – proč nevzpomenout? Zažili jsme za Kofroňovy éry v Divadle J. K. Tyla v Plzni roku 2000 velmi zvláštní inscenaci Šárky, dirigoval ji Petr Kofroň, režíroval Jiří Pokorný na scéně Jana Štěpánka a v kostýmech Andrey Králové. Četli ji tenkrát pohledem krutých padesátých let, která se „proslavila“ politickými procesy, z nichž zvláště ten s Miladou Horákovou nesmí nikdy vymizet z naší paměti. Šárčiny družky v plzeňském divadle skončily v plynové komoře. Otřesný, ale velmi působivý konec.
Psáno z druhé premiéry 9. listopadu 2024.
Zdeněk Fibich: Šárka. Premiéra 7. listopadu 2024 v historické budově Národního divadla. Dirigent Robert Jindra, režie Kay Link, scéna a video Frank Albert, kostýmy Nina Reichmann, světelný design Martin Bronec, pohybová spolupráce Klára Šútovská, sbormistr Lukáš Kozubík, dramaturgie Beno Blachut ml. Kníže Přemysl Svatopluk Sem, Ctirad Tadeusz Szlenkier, Vitoraz František Zahradníček, Vlasta Jolana Fogašová, Šárka Maida Hundeling, Libina Tamara Morozová, Svatava Dana Burešová, Mlada Maria Kobielska, Radka Kateřina Jalovcová, Častava Jana Sýkorová, Hosta Alena Grach.
