Její poslední nastudování v Plzni 1988 a dnešní má v inscenačním týmu společného jen dirigenta – Ivana Paříka, který se nyní již potřetí do Plzně vrátil a připomněl kvality svých dřívějších kreací důkladným studiem, jímž dokáže sladit zpěváky různých profesionálních zkušeností do stejnorodého celku na nejvyšší dosažitelné úrovni. Díky propracování partitury do nejmenších jemností v orchestru i zpěvu (dirigentova práce se zpěváky byla patrná i v recitativech) plynula Mozartova hudba už od prvních tónů virtuózně zahrané předehry v přirozeně dýchajících tempech, živém spádu a dramatickém napětí. Z ansámblu vynikl hrabě Almaviva jako skutečný protagonista – je to přece jeho snaha svést nevěstu svého sluhy v den svatby, co hýbe dějem, a Svatopluk Sem rozehrál postavu navenek liberálního, uvnitř však despotického feudála a žárlivého manžela i nakonec ztrapněného Dona Juana po všech stránkách přesvědčivě a pěvecky suverénně včetně koloraturního úskalí árie ve 3. jednání. Rovnocennou partnerkou mu byla hraběnka Ivany Veberové. Na rozdíl od známé podoby zvolil Pařík v tercetu 2. jednání jinou Mozartovu verzi, v níž koloraturní pasáže místo skrývající se Zuzanky zpívá hraběnka, jejíž afekt v tuto chvíli má z povahy situace také dominovat. Zdánlivě drobná změna se osvědčila jako působivá. Figara a Zuzanku zpodobili teprve začínající zpěváci. Radka Sehnoutková byla Zuzanka vážnější i ráznější, než bývá zvykem, ale v příběhu jí vskutku jde o všechno. Bas Matěje Chadimy se určitě časem vyzpívá do ještě většího objemu a barvy, avšak oba jsou už dnes na úrovni pěveckých požadavků a navíc svým mládím dokáží zapůsobit až netušeně dojemně. Zcela na svém místě byl jako obvykle Jevhen Šokalo jako Bartolo i Tomáš Kořínek coby Almavivův nohsled a slídil Basilio, který v soudní scéně 3. jednání převzal i úlohu Curzia. Spojení obou rolí je nepochybně přijatelné, třebaže lituji ztrátu soudcovské karikatury, která k domácí interpretaci díla téměř neodmyslitelně patří.
Od minulé plzeňské Figarovy svatby se udála zásadní proměna v tom, že se dnes zpívá italsky. Ke známým argumentům ve prospěch i proti zpěvu oper v originále před obecenstvem, jež jazyku nerozumí, přistupuje u Figarovy svatby okolnost, že její komika není jen situační, ale spočívá podstatně ve slovním vtipu, který se ani pomocí titulkovacího zařízení nemůže dobře uplatnit. Tím více záleží na režii, aby dokázala děj na jevišti dostatečně srozumitelně předvést. Magdalena Švecová realizovala tento záměr v důležitých situacích obratně, i když pohybu bylo někdy možná až příliš. Jednotná scenérie klasicistního pokoje s množstvím dveří a okenic se vtipně proměňovala vysouvanými dekoracemi, aby se některé výstupy odehrály v přiměřenějším prostředí (scéna a kostýmy Zuzana Přidalová). Uzavřený pokoj se ovšem ve 4. jednání ukázal pro zahradu a noc jako nevhodný a nevyšel ani moment překvapení, kdy rozlícený hrabě má vytahovat z pavilónu jednu postavu za druhou namísto očekávané hraběnky. K běžným divadelním konvencím patří, že jakkoli jsou si zpěvačky nepodobné, divák přijme jejich záměnu, pokud mu to režie naznačí převlekem, ale nestačí k tomu jen výměna kloboučků. Už jsme si zvykli, že režiséři v poslední době nemají rádi módu 18. století, a tak na sociální pozadí Beaumarchaisovy komedie, bez něhož by byla zápletka nesrozumitelná, upomínají hlavně copy mužů patřících ke křídlu Almavivy. Historizující oděvy hraběte a hraběnky odpovídají spíše Francii doby Napoleonovy a kostýmy a masky ostatních mají co nejvýstižněji určit jejich charakter bez ohledu na dobu. Cherubín s kohoutem na hlavě a v křiklavém saku vypadá jako nějaká současná samolibá mužská mediální hvězda a Jana Tetourová předvedla samu o sobě nesnadnou travestovanou roli včetně jejího převleku za dívku s nevídanou přesvědčivostí bez stereotypních postojů a gest, jimiž zpěvačky zpravidla chlapecké role ztvárňují. Podobně netradičně byla pojata role „staré komické“ Marcelliny, v níž Lucie Hilscherová příjemně zaujala nepřeháněnou komikou s roztomilým detailem, když tato hádavá venkovská dáma pojednou zjihne vyhlídkou na sňatek a povýšení na „paní doktorovou“. Zdůraznění charakteru kostýmem připomínajícím divákovi jeho zkušenost z jiných žánrů se osvědčila rovněž u naivní i prohnané Barbariny (Andrea Brožáková) ve stylu „uličnice“ Járy Beneše.
Živé představení zřejmě padne do noty plzeňského publika, jak napověděl premiérový ohlas s častým potleskem na otevřené scéně i v nečekaných místech.
