Špičkových a cappellových koncertů českých profesionálních sborů se uskutečnilo v Praze po převratu v roce 1989 poskrovnu. Zčásti nebyl moc zájem ze strany interpretů, především však nebyla poptávka od klasických „promotérů“ a od veřejnosti. Když už se takový koncert horko těžko uskutečnil, tak sál byl většinou poloprázdný. Koncert Pražského filharmonického sboru 12. 12. 2002 v Dvořákově síni Rudolfina je proto třeba ocenit nejen kvůli vysoké pěvecké úrovni, ale také jako odvážný čin. Za vizitku současné úrovně našeho nejlepšího sborového tělesa vybral sbormistr Jaroslav Brych skladby Černohorského (Laudetur Jesus Christus ), Bacha (Komm, Jesu komm a Singet dem Herrn ein neues Lied ), Pärta (Magnificat ), Ebena (Cantico delle creature ) a Poulenca (Quatre motets pour le temps de Noël ). Jednoznačnými vrcholy večera byly skladby Ebena a Pärta. Bylo to skutečně jedinečné! Bachova moteta po Černohorského motetu na rozezpívání byla velmi slušná, nicméně nelze než konstatovat, že bachovská téměř instrumentální melodika nepatří k největším přednostem sboru. Všechny hlasové skupiny zpívaly celý večer velmi soustředěně s evidentní snahou po co nejlepším výsledku; pouze soprány měly občas v Poulencovi problém s nasazením tónu a měkkostí v pianissimu.
