Abonentní koncert České filharmonie v pražském Rudolfinu ve středu 22. 10. 2014 nabízel netuctový program. Předpokládal jsem, že Josef Špaček a Jean-Yves Thibaudet, podporováni Jiřím Bělohlávkem, nemohou zklamat, ale nebeský banket překonal moje očekávání. Původně byl nepochybně program prakticky poskládán podle potřeby Supraphonu (Špačkova sólová deska) a listopadového amerického turné orchestru (Thibaudet), ale výsledek tak vůbec nepůsobil. Byl zajímavý, logický, dobře vystavěný a co je hlavní – interpretačně špičkový!
Josef Špaček doplnil Dvořákův koncert, jenž v září nahrál v rámci Dvořákovy Prahy, dalšími českými démanty – Sukovou Fantazií op. 24 a Janáčkovým torzem Putování dušičky. Sukovu introvertní rapsodičnost nasál jako houba. Bylo sympatické, že tok hudby diktoval on a ne dirigent, i když jistě spolu partituru důkladně probrali. Vzhledem k charakteru skladby to bylo logické a jedině možné. Fantazie obsahuje několik poloh – melancholii až tesknost, klid, tanečnost. Toho všeho bylo v nádherně zpívajících Špačkových vuillaumkách požehnaně. Jako málokdo z tuzemské houslové špičky se dokáže vcítit do stylu skladby a zároveň mít tolik potřebný nadhled a jasnou koncepci. Jeho orchestrální kolegové a kolegyně mu byli dokonale připravenými partnery. Sukova Fantazie se zařadila mezi nejlepší provedení, jaké jsem slyšel (Suk, Ženatý, Matoušek, Příhoda a několik dalších)!
Introvertní fantazii vystřídala fantazie extrovertní, patetická – bohatě vrásněný, v jednom tahu zahraný Lisztův Klavírní koncert č. 2 A dur. Byla to báseň jiného typu a Jean-Yves Thibaudet to dávali s dirigentem Jiřím Bělohlávkem od prvních taktů najevo. Z Francouze sršela po tajemném vstupu úžasná energie. Kupodivu stejné nasazení jsem zprvu neslyšel od houslové sekce. To se však naštěstí v průběhu hudby změnilo, takže forte měla patřičnou plnost a homogennost a piana mazlivou něhu. Thibaudetova celoživotní integrita je hodná obdivu a jeho pražská zastávka 2014 to opět potvrdila. Znám několik pianistů, kteří by tento efektní kus zahráli rychleji a přitom stejně transparentně, ale Liszt naštěstí není jen o virtuozitě, ale také o zpěvu, kvalitě úhozu a detailech ve frázování, akcentaci a tektonice. Bylo to lepší provedení nežli kreace desítek odborníků na Liszta včetně nejslavnějších asijských klavíristů současnosti. Živou reakci vyprodané Dvořákovy síně odměnil houpavou perličkou – Waltzem Franze Schuberta.
Druhá část večera patřila Janáčkovi. Putování dušičky je dle mého soudu nejzajímavějším torzem české hudby 20. století. Nedokončení tohoto koncertu je určitě tragédií české houslové literatury. Naštěstí brněnští muzikologové, Miloš Štědroň a Leoš Faltus, koncert podle Janáčkových náčrtů rekonstruovali s tak virtuózní pietou, že jejich práci stavím minimálně na stejnou úroveň jako Ravelův přínos Musorgského Kartinkám. Jestli skutečně skladatel do hudby zakódoval „přemisťování se duše skrze různé lidské bytosti“, pak je to v každém taktu věrohodné a vášnivé. I v tomto drsném opusu, jenž mi svou zpěvností připomíná Lišku Bystroušku, byl Josef Špaček věrohodný a technicky brilantní. A orchestr mu byl vzorným partnerem.
Je-li koncert postaven správně a má ty správné hudebníky, mělo by být poslední číslo vrcholem. Naštěstí tomu tak bylo i ve středu 22. 10. Tragickou rapsodii o ukrajinském kozákovi Tarasi Bulbovi, jeho synech a boji za samostatnost, apoteóze bojovného slovanství, k níž Janáčka inspirovala Gogolova novela, jsem slyšel bezpočtukrát, ale jen výjimečně jsem se jen nechal v úžasu zaplavovat proudem hudby absolutní hodnoty. V tu chvíli člověk zapomene na historickou podmíněnost vzniku skladby, Gogola a Janáčkovu z dnešního pohledu podivnou víru ve všeslovanství. Provedení Jiřího Bělohlávka a České filharmonie bylo ve všech myslitelných parametrech výborné, od frázování a akcenty po společné prodýchávání frází detailně propracované; možná méně drsné než v Brně nebo Ostravě, určitě však mimořádně zpěvné. Nevídaná věc – někteří hudebníci se dokonce při hře usmívali! Kdybych byl nucen použít berličky, kterou používají některá česká tištěná i internetová média – dal bych 99 %. ☺
