Po dvou koncertech na domácí scéně se 8. prosince 2024 velký projekt Filharmonie Brno přesunul do Vídně. Píseň žalobná Gustava Mahlera zazněla ve stejné velké síni Musikvereinu jako při své první, tehdy ještě dvouvěté, verzi. Toto pokračování oslav výročí brněnské (již třívěté) premiéry přešlo od kouzelné lyriky k mohutné pompéznosti.
Koncertní večer začal dílem Ericha Wolfganga Korngolda Der Sturm. Tento skladatel získává od 90. let 20. století stále větší pozornost, protože i když ho posluchač „zařadí“, dokáže jiným dílem znovu překvapit. Tato krátká kantáta od prvních tónů lesního rohu určuje dramatický spád, kde název Bouře působí téměř jako tempové označení. Dokonce i v notách stojí na začátku komentář So rasch wie möglich (tak rychle, jak je to jen možné). To, že se Korngold později věnoval i filmové hudbě, bylo snadno představitelné. Text Heinricha Heineho Český filharmonický sbor ostře vyartikuloval a akcenty dodal dílu správnou rytmickou energii. Kánonické sborové běhy končily často v obloukových souzvucích, které sbor přednesl s téměř haydnovským afektem. Dirigent Dennis Russell Davies se nenechal tímto hromobitím strhnout a orchestr provedl těmito mračny, jako by se ho vůbec netýkala.
Následující Korngoldovy Einfache Lieder přednesla famózní Chen Reiss. Do prvních tónů smyčcového vlnění písně Schneeglöckchen (Sněženka) vstoupila jemně kabaretním, laškovným přednesem. S profesionalitou, ale bez přehnané vážnosti, dokázala navodit pohádkovou atmosféru. Její hlas obsahuje jistý archaický, specifický prvek, který posouvá posluchače do větší příběhovosti a přitahuje pozornost ke slovům. Orchestr měl velmi opatrný projev, jako by pouze gentlemansky před sólistku položil přes kaluž ticha vlastní kabát, po kterém ona ladně a bez zaváhání prošla. To se povedlo především díky taktovce dirigenta, který držel orchestr velmi zkrátka.
Stejně jako Korngold byl i Josef Bohuslav Foerster výrazně ovlivněn Mahlerem. Oba měli to štěstí se s tímto velikánem setkat, a Mahler na ně zanechal stopu i ve skladatelském rukopisu. Foersterova Slavnostní předehra zazněla na závěr první poloviny večera. Její efektní honosnost byla velmi poutavá a je to dílo, od kterého je těžké odtrhnout uši. Byl to však výrazný kontrast k malebnému světu Korngolda a v popředí byla více funkčnost než obsah. V rámci večera fungovalo toto dílo jako určitá upoutávka na Mahlerovo dílo, které následovalo po přestávce. Orchestr s dirigentem přednesli předehru s grácií a bez obtíží.
Píseň žalobná je Mahlerovo rané dílo, ale obsahuje již mnoho z toho, co považujeme za typicky mahlerovské. Jako altistka zde vystoupila Kateřina Hebelková (na rozdíl od koncertu v Brně, kde účinkovala Stefanie Irányi). Její přednes i hlas se více odlišovaly od ostatních sólistů. Částečně je to samotnou altovou polohou, částečně měla méně specifického výrazu. To však úžasně doháněla technicky a i když oproti kolegům trochu zanikla, její zpěv byl vždy jistým odlehčením a uklidněním. Tenorista Attilio Glaser stylizoval svůj přednes více operně, zatímco bas Michaela Wagnera oplýval spíše duchem kantáty. Tento kontrast byl příjemnou dramaturgickou paralelou, protože Mahler toto dílo původně zamýšlel jako operu.
V díle je využit i efekt orchestru za scénou. Tento orchestr často vstupoval do tichých pasáží hlavního orchestru strhujícími tympány s pochodovým rytmem. Tento kontrast byl velmi rozpolcující a vnášel do díla zvláštní, ale sympatickou polaritu. Bylo zjevné, že část publika, která s tímto faktem nebyla obeznámena, byla touto zdánlivou nesourodostí zneklidněna. Někteří diváci byli dokonce pobouřeni tím, že jim paralelní koncert v budově kazí hudební zážitek. Sbor měl dílo obdivuhodně zvládnuté a s orchestrem byl velmi vyvážený. Bylo slyšet, že si pro Mahlera ponechal i určité dynamické rezervy.
Velkou pochvalu je třeba vyjádřit hlavně dechovým nástrojům, jak žesťovým, tak dřevěným. Nastavili úroveň přesvědčivosti, kterou smyčcová sekce nedosáhla. Davies si tradičně držel styl dirigenta, který nic nenechává náhodě, ale zároveň neplýtvá velkými gesty. Z toho pramenila jistota, že se mohl na orchestr spolehnout tam, kde bylo potřeba. Mahlerovo dílo se tak mohlo těšit úspěšnému návratu do svého místa zrodu a obecenstvo na závěr vděčně tleskalo vestoje.
