Třetí zářijový víkend se pro Filharmonii Brno nesl ve znamení dvou mimořádných koncertů. Zatímco sobotní večer tato instituce uspořádala benefiční koncert s názvem Koncert pro Brno, který se odehrál v domácím prostředí Besedního domu za účasti několika hostujících interpretů a jehož výtěžek bude použit na výstavbu varhan pro nový koncertní sál, v neděli 18. září už se „svým“ orchestrem zahájila v prostorách Janáčkova divadla svou již 67. koncertní sezonu. Celý večer řídil šéfdirigent Dennis Russell Davies, pro něhož se jedná o pátou sezonu v čele tohoto tělesa. Náplní programu s názvem „NE válkám!“ byla dvě díla reflektující absurditu válečných konfliktů a připomínku jejich (nevinných) obětí. Protiválečné zaměření koncertu svým projevem příznačně uvedla ředitelka Filharmonie Brno Marie Kučerová, jejíž projev decentně shrnul složitosti doby, jíž právě prožíváme. Tím navíc vhodně doplnila slova z poučné koncertní brožurky psané dramaturgem tělesa Vítězslavem Mikešem. Snad jen krátká citace: „Nikdo nečekal, že lidstvo […] bude přímým účastníkem nebo svědkem něčeho, co jsme si v Evropě ve 21. století už vůbec neuměli představit nebo nechtěli připustit. A přece…“
Na úvod večera zazněla přibližně desetiminutová kompozice z pera Bohuslava Martinů. Ten ve svém Památníku Lidicím reagoval na tragické osudy obyvatel obce Lidice, která byla v noci na 10. června 1942 vypálena německými nacisty v rámci fašistických represí známých jako (druhá) heydrichiáda. Ačkoliv bylo dílo u nás premiérováno až v poválečném roce 1946, o první uvedení se v říjnu roku 1943 zasloužila Newyorská filharmonie pod taktovkou Arthura Rodzińského. Drobná Martinů skladba se vyznačuje jakýmsi meditativním lyrismem, který je tu a tam protkán trpkými disonantními souzvuky. Časté exponování melodií v tutti smyčcích zároveň kontrastuje s vypjatými žesti, umocněnými pulsujícími tympány a velkým bubnem. Nastíněný charakter kompozice v Daviesově nastudování patřičně vynikl: celoorchestrální i sólistické melodické vstupy zněly velmi decentně až rozvláčně, zatímco zmíněné „vpády“ dechových a bicích nástrojů byly vedeny s potřebnou naléhavostí a průrazností. Přestože by skladbě patrně prospěla propracovanější dynamická plasticita, povšechně střídmé pojetí zajistilo vhodný začátek tohoto koncertu. Onu střídmost a meditativnost jako by podtrhnul realizovaný apel ředitelky brněnské filharmonie, která ve svém úvodním proslovu požádala diváky o zdržení se potlesku a vyčkání na další dílo v tichosti.
Po momentu rozjímání přišla tedy na řadu druhá kompozice na programu, která tvořila valnou část večera. Přibližně hodinu a čtvrt trvající Symfonie č. 7 C dur zvaná „Leningradská“ je stejně jako Památník Lidicím dílem, které vzniklo během druhé světové války. Monumentálnost této skladby Dmitrije Šostakoviče podtrhl fakt, že orchestr se na pódiu představil v počtu více než stovky interpretů, a to včetně několika hostujících hráčů. Osudy „Leningradské“ jsou od jejího prvního uvedení v roce 1942 natolik obsáhlé, že by jejich zevrubné popsání dalo vzniknout obsáhlé monografii (a že se tak opakovaně stalo). Mezi mnoha zneužitími i využitími této skladby zmiňme propagandu bolševickým režimem jako doklad nezdolnosti sovětského člověka nebo masáž americkým marketingem jako demonstraci síly a vzdoru lidského ducha v boji proti fašismu. Zapomínat nesmíme ani na Šostakovičovy skryté významy, které – abychom opět citovali z Mikešova průvodního textu – „nám z valné části nejspíš zůstanou navždy neodhaleny, nicméně tušíme, že tam jsou.“ Oproti předcházejícímu dílu Bohuslava Martinů zde šlo rozpoznat patrnější propracovanost dynamiky, ať už zásluhou kompozičního řemesla nebo dirigentského nastudování. Pečlivě vystavěná gradace jednotlivých vět (nejvíce patrná především ve druhé polovině první věty a v hybnějších částech věty třetí) byla důsledkem jednak postupného vrstvení jednotlivých nástrojových sekcí, jednak trpělivou a pečlivou výstavbou samotného brněnského provedení. Nejednomu posluchači se přitom vybaví dynamická gradace ostinátního rytmu hraného na buben, který totožnou rytmickou figuru v první větě hraje soustavně po několik minut s požadavkem na pomalé, leč zřetelné směřování hlasitosti svého partu ke klimaxu úvodní části kompozice, reprezentující „to nejlepší“, co hudba Šostakoviče nabízí – ostré kontrasty, prvky grotesky a zapamatovatelné melodické i rytmické pasáže. Není přitom sporu o to, že ačkoliv dílo nevyniká extrémními technickými nároky na hráče, její složitost (hráčská i posluchačská) tkví především v duratě, jež vyžaduje úplnou pozornost po celou dobu trvání této čtyřvěté kompozice. I s tímto vědomím je přece jen na místě zmínit drobné intonační nejistoty, a to například v sólistických vstupech pikoly. Veskrze však brněnská filharmonie v provedení tohoto ikonického díla obstála a od adekvátně – ne však úplně – zaplněného sálu Janáčkova divadla si vysloužila dlouhý potlesk vestoje.
Závěrem je na místě zmínit, že tento dramaturgický počin je při vědomí (zejména) zahraničního rušení koncertů s díly ruských skladatelů dokladem toho, že při promyšlené prezentaci a pevném dramaturgickém ukotvení lze zdárně prezentovat programy, s jejichž podobou by vůči společensko-politické situaci mohl leckdo mít námitky mravního, politického či jiného charakteru. V již dvakrát citovaném tištěném programu mj. zaznívá: „dnešním koncertem […] vyjadřujeme naše jednoznačné NE jakékoli válečné agresi a jakýmkoli represím vedeným směrem ven i dovnitř (nezapomínejme, že v Rusku je spousta lidí, kteří podstupují riziko a proti válce na Ukrajině otevřeně vystupují).“ Proto kontextualizujme a edukujme předtím, než něco zakážeme. I tak totiž může hudba přispět k rozvoji funkční společnosti.