Poslouchat živě prováděného Mahlera je vždycky svátek. Zvláště, když jde o některou z jeho devíti symfonií. V sále Filharmonie Hradec Králové zazněla 25. května stominutová Symfonie č.3 d moll pro alt, chlapecký sbor, ženský sbor a orchestr, samozřejmě v podání domácí Filharmonie pod taktovkou Andrease Sebastiana Weisera, altistky Jany Sýkorové, Českého chlapeckého sboru Boni Pueri (sbormistr Pavel Horák) a ženské části Pražského filharmonického sboru (s Lukášem Vasilkem).
Před koncertem v kavárně Note v budově Filharmonie přednášel Lukáš Hurník na témata, jež s dílem Gustava Mahlera, potažmo s jeho 3. symfonií, úzce souvisejí: Příroda v hudbě, Pastorální motivy, Imprese, Filozofie a Panteismus, čili: všechno, co jest, tvoří jeden celek, který je božské povahy. A bez nadsázky řečeno, večer s Mahlerovou hudbou měl božskou povahu…
Vše, co chtěl tvůrce sdělit tehdejším posluchačům, je dodnes platné. Vidím to na mladých lidech, jak hltají třeba Nietzscheho, s jehož myšlenkami 3. symfonie bezprostředně souzní. Sice jsme my, současní lidé, podstatně vzdálenější Přírodě než byli naši předkové na konci 19. století, přesto se k ní opakovaně přimykáme, kdykoli nás moderní civilizace zradí. Nebo když pocítíme prázdnotu duše, ztrátu smyslu našeho bytí. Problémem je samozřejmě způsob, jakým to Mahler sděluje posluchačům. Dnešní posluchač vnímá čas zcela jinak, takže nejdelší Mahlerova symfonie, mimochodem šestivětá (!), představuje pořádnou porci náročné hudby! A znamená vždycky výzvu. Kdo ji přijme, má šanci objevit zázračný svět.
Pokud bych měl zhodnotit výkon Filharmonie Hradec Králové a všech protagonistů na pódiu, začnu od konce, protože jsem nucen (a činím tak s nadšením) navázat na předchozí větu. Ano, většina posluchačů v zaplněném sále se ocitla v onom zázračném světě a dala to najevo dlouhotrvajícím bouřlivým potleskem vestoje. V čem spočíval úspěch tohoto provedení?
Plasticita, dynamika a barevnost orchestrálního zvuku byla až omamující. První dvě věty představovaly výsostně dramatický monolit, kde se všechny protiklady neuvěřitelným způsobem prolínaly; rozechvělá jímavost přírodní lyriky se střetávala s mnohdy až bolestnou tragičností, vánek s bouří, avšak s vědomím toho, že jedno bez druhého by ztratilo smysl. Úvodní hornové fanfáry vyzněly patřičně šťavnatě, stejně tak v symfonické hudbě výjimečný part pozounu mne až zvedal ze sedadla. A do toho všeho přichází i uvolnění v podobě názvuků c. k. vojenských dechovek. Tady prokazuje skladatel ještě smysl pro humor, jeho život v době komponování tohoto díla (1893-96) neměl ony pozdější tragické kontury, projevující se až niterným bolestínstvím. Ve třetí větě, nádherně procítěné a do všech barevných a dynamických nuancí odstíněné, vévodil sólový kornet, umístěný mimo orchestr, a to z nejvyšší lóže. Až ve čtvrté části symfonie se ozve první zpívaný part, altový. Jana Sýkorová jej pojala s hlubokým, až meditativním ponorem do každého německého slova, včetně delšího doznění koncovek, čímž výrazu dodala na mystičnosti, zároveň pokoře a vlastně i osudovosti. V následující větě se k ní přidává ženský sbor, umístěný za orchestrem, a dětský chór z nejvyšších lóží. Ten dodává celé větě radostný, ba rozverný tón, včetně jiskřivého bim bam a motivu z písňového cyklu Chlapcův kouzelný roh. Kontrast mezi ženským a dětským elementem na mne působil nesmírně optimisticky, což ale vzápětí pohltily a rozpustily zprvu všeobjímající, poté čím dál intenzivnější elegické smyčce závěrečné věty. Maně jsem si vybavil Adagio pro smyčce Samuela Barbera a onu filmovou sekvenci z filmu Četa. A Filharmonie Hradec Králové a Andreas Sebastian Weiser takový účinek ještě více prohloubili a poté strhujícím způsobem vygradovali již v plné síle všech sekcí. Žestě byly sice na Mahlera až příliš ostré, doslova bolely, ale mně se to líbilo. Mahler tak vstoupil s plnou razancí do naší současnosti.
