Překvapením byl pro mě koncert České filharmonie na konci února (27., 28. 2., 1. 3.). Hostující slovenský dirigent Juraj Valčuha (* 1976) má naděleno hodně muzikality, ve světě se naučil vrcholné dirigentské řemeslo a má přirozenou autoritu. Chybějící zkušenosti přijdou samy. Vrcholem bylo mimořádné zdařilé provedení Symfonických tanců Sergeje Rachmaninova. Tah Vasilije Gergijeva tam ještě nebyl, zato zpěvnost a vyhraněná barevnost ano. Mělo to patřičný nadhled, něhu, místy i drsnost (Tempo di valse). Filharmonie jako by tančila, hrála jako z partesu a výborně reagovala. Provedení bylo strhující a nebylo mu v podstatě co vytknout.
Dramaturgické lahůdky však byly i v první polovině večera. Kantáta Canticum canticorum Viktora Kalabise je kompozičně svébytným vyprávěním nejznámějšího příběhu lásky křesťanských dějin. Je to dílo založené na kontrastu a jeho záslužné provedení určitě bylo náročné, zvláště pak pro vokální složku. (Obdivoval jsem jistou intonaci Pražského filharmonického sboru , jenž připravil Lukáš Vasilek , ve strukturálně záměrně rozostřené kompozici.) Jen závěr mohl skladatel možná vystavět vůči posluchači jednoznačněji. Ti v Rudolfinu byli poněkud zmateni.
Lahůdkou byla Mozartova Koncertantní symfonie pro dechy Es dur KV 297b, v níž doslova excelovali čtyři členové ČF: Jana Brožková – hoboj, Tomáš Kopáček – klarinet, Ondřej Roskovec – fagot a Jan Vobořil – lesní roh. Kvalitní provedení bylo samozřejmě podtrženo velmi dobrým výkonem orchestru, jenž byl jemně řízen dirigentem Valčuhou. Sólisté pěkně muzicírovali, blýskli se technikou i příjemným tónem. Škoda že identickou míru měkkosti neměl vždy orchestr. Tempa byla v podstatě zvolena správně, možná jen v třetí větě bylo klidu až příliš. Famózní byla sóla ve větě druhé. Báječný večer!
