Závěrečný koncert 15. ročníku festivalu Musica Lípa měl být onou třešničkou na dortu, završující celý jeho úspěšný průběh. Nepochybně se tak nakonec stalo, i když poslední dny před koncertem 10. listopadu probíhaly ve znamení dramatické změny, ohlášené na poslední chvíli. Podle vyjádření vedení České filharmonie, produkčně zajišťující koncert, si jedna ze sester Labèque, jež měly být ozdobou programu, Katia, poranila ruku tak vážně, že jí to znemožnilo v Liberci vystoupit. Podařilo se naštěstí operativně zajistit zcela rovnocennou náhradu v osobě Kirilla Gersteina, amerického pianisty ruského původu. Ruku v ruce s touto změnou však přišla logicky i změna v programu: místo původně ohlášeného Dvojkoncertu Francise Poulenka provedl Gerstein v libereckém Domě kultury originální verzi Čajkovského Koncertu b moll, zatímco sestry Labèqueovy o den později provedly v opeře Monte-Carlo svůj tematický pořad Love Stories sestávající z méně náročných skladeb. I tak nezbývá než smeknout před umem Katiiných lékařů, že dokázali již za pouhý den její ruku tak úspěšně rehabilitovat.
Liberecký festival nicméně nepřišel zkrátka. Gerstein se „svou“ verzí Koncertu již několik let pravidelně vystupuje jako její advokát a nahrál ji i na CD. Není ovšem prvým, kdo se zasloužil o její znovuoživení: tím byl americký pianista Malcolm Frager, který s ní přišel již v sedmdesátých letech. Gerstein nicméně i v Liberci prokázal, že ji má dobře zažitou a dokázal strhnout temperamentním projevem a spontaneitou, která více než vyvážila občasné technické nedostatky. Přesto nepřesvědčil o tom, že by verze z roku 1879 (tedy ve skutečnosti ne originální, ale již druhá) byla něčím více než pouhou kuriozitou. Je známo, že prvá verze byla dokončena ve velkém spěchu, aby ji Čajkovskij stihl přehrát Nikolaji Rubinsteinovi o vánocích roku 1874. Obsahovala v klavírním partu ještě mnoho nelogičností, nedotažeností či zbytečně obtížných, ale pianisticky zcela neefektivních míst. Rady, jež dostával v průběhu následujících let od německého pianisty Edwarda Dannreuthera a zejména ruského virtuosa Alexandera Silotiho Čajkovskij vděčně akceptoval. Právě Siloti zřejmě inicioval největší změnu: původní arpeggia v dikci slavného vstupního tématu se proměnily v mnohem efektivnější oktávové akordické bloky ve fortissimu, které teprve daly dílu náležitý vstupní lesk a patos. Sporný návrat k tzv. urtextu tedy není v tomto případě návratem k původní nekompromisní, osobité koncepci (od níž pak třeba tvůrce ustoupil směrem k méně provokativní dikci, jako v případě některých Brucknerových symfonií), ale prostě jen oživením nehotových, nezralých a tápavých počátků.
Vrchol večera tak přišel po přestávce. Čajkovského programní symfonie Manfred se sice nahrává poměrně často (z velkých dirigentů jmenujme aspoň Toscaniniho, Maazela, Haitinka, Temirkanova, Mutiho, Markevitche, Chaillyho či z poslední doby Vasilije Petrenka), ale na koncertech je spíše popelkou. Je to jeden z nejvýmluvnějších dokladů, jak mohou být někdy dějiny „padlé na hlavu“. Zasloužil se o to sám Leonard Bernstein, který dílo prohlásil za bezcenný brak? Těžko říci, ale je nesporné, že Čajkovskij vložil do čtyřvěté symfonie na Byronův námět mnoho ze svého umění kompozičního, instrumentačního, stejně jako ze svého nesmírného talentu melodického. Je to zralý Čajkovskij, z doby mezi Čtvrtou a Pátou symfonií, a v Manfredovi nám zanechal své patrně vůbec nejoriginálnější symfonické dílo, plné šokujících kontrastů a nespoutaného výrazu, jehož vášnivý patos sahá daleko za výraz Patetické symfonie. Ne vždy má, pravda, šťastnou ruku, některé koncepční nápady jsou přeceněny, nebo zcela nevhodné (jako např. závěrečné, příliš akademické fugato), ale už od prvých taktů je nabíledni, že jde o dílo nesmírné originality a výrazové síly. Semjon Byčkov s Českými filharmoniky Manfreda studuje pro chystanou soubornou nahrávku Čajkovského symfonické tvorby, v Liberci ho hrál vůbec poprvé veřejně, a sluší se složit poklonu, jak orchestru hrajícímu ve skvělé formě a naplno, tak i koncepci dirigenta. Byčkov má partituru, kladoucí zcela mimořádné nároky na virtuozitu jednotlivých sekcí, dobře poskládanou v hlavě. Vsadil na dramatičnost, na úkor přesnosti – a zvolil správně, neboť tím vyzdvihuje ty nejcennější znaky díla. Provedení si zasloužilo uznání i vzhledem k akustice sálu, jež je poměrně nezvykle suchá, s minimálním dozvukem a příměsí detailu, jež vyzdvihuje i nepatrné nuance a nemilosrdně odhaluje nepřesnosti v souhře i intonaci. Přesto filharmonici obstáli i v této brutální zkoušce na výbornou. Večer se nakonec proměnil v dramaturgicky zajímavou sondu do méně známé Čajkovského tvorby. Zakončil festivalový ročník opravdu skvělým způsobem.
