Vedení MHF Pražské jaro se rozhodlo, že sté výročí úmrtí Gustava Mahlera uctí na hraně svých ekonomických a uměleckých možností s vrcholem v provedení Osmé symfonie Es dur . Když se budu dívat na Osmou z tohoto zorného úhlu, tak víc už uděláno být nemohlo. Festival investoval do projektu ve vysočanské O2 Areně několik milionů, výsledek byl zajímavý a poučný. Ansámbl sólových zpěváků v daných ekonomických možnostech lepší být nemohl. Nejposlouchatelnějšími hlasy byly pro mě altistka Petra Lang a basista John Relyea , velmi dobře působila sopranistka Michaela Kaune . V krátkém andělském vstupu na sebe pozitivně upoutala pozornost Simona Houda-Šaturová . Českoněmecký velkoorchestr (Česká filharmonie , NDR Sinfonieorchester Hamburg ) hrál, zdá se, sjednoceně, i když leckteré místečko by si zasloužilo více pečlivosti. Naštěstí v umělohmotné akustice, kde sóla zněla komicky titěrně, to bylo vlastně jedno. Stejně šlo o celkový dojem. Děsivému hokejově popovému prostoru areny podřídil Christoph Eschenbach tempa, jež byla místy až nečekaně pomalá, čímž provedení místy ztrácelo energii a kontrastnost. V daných možnostech odvedly maximum sbory (Pražský filharmonický sbor , Kühnův smíšený sbor , Schleswick-Holstein Festival Chor Lübeck , Knabenchor Hannover , Boni pueri ); tahouny byli však jednoznačně PFS a Boni pueri. Resumé: ani zoufalý rámec areny nezničil solidní evropskou úroveň provedení.
