I tak lze definovat večer v pražském Rudolfinu, kterým se 24. září uzavřel festival Dvořákova Praha. Uvedená věta je patřičnou i proto, že vedle očekávaně bezkonkurenčního výkonu hypnoticky charismatického Gila Shahama možná ještě více oslnilo umění Orchestra dell´Accademia Nazionale di Santa Cecilia – Roma. A bezesporu z podstatné části i díky umění jeho dirigentského mága Antonia Pappana, jenž zřídkakdy slyšeným, dokonalým a přesvědčivým způsobem umí vyvolat z partitury a orchestru své hudební vize. Je-li však Pappano jako špičkový dirigent srovnatelný s jakýmkoliv nejskvělejším sólistou, tak i proto, že jeho orchestr je nástrojem, jenž svou kvalitou se rovná nejskvělejším stradivárkám. Obzvláště jedinečná je smyčcová sekce, jejíž propracovanost a rafinovanost smyků, zvuková kvalita a bohatost barev jsou dosti výjimečnými.
Úvodem zazněla předehra Gioacchina Rossiniho k opeře Popelka, kterou orchestr ozářil duhou barevnosti a orchestrální brilance. Rossini byl neúnavným hudebním zřídlem podobně jako Mozart, hudba z něj tryskala s přirozenou a jasnou lehkostí – tuto populární operu italského belcanta napsal během 24 dní …
Jiný svět se otevírá v hudbě, která vyvěrá ze složité a zranitelné duše Petra Iljiče Čajkovského. Tento svět mnohdy svádí interpreta k téměř imperiální pompéznosti či až kýčovitě přehnané emocionalitě, jež pak může být až protivná. Velmi záleží na pochopení a uchopení skutečného ducha díla, skrytého v zápisu lákajícím k efektním banalitám. V takovém provedení často vyznívá i jeho houslový koncert. Tentokrát však zazněl v téměř ideální podobě Čajkovského výpovědi, oproštěné od všech vulgarizujících nánosů, s jemnou cudností i neokázalou a čistou vášnivostí. Koncert pro housle a orchestr op. 35 v rukou Gila Shahama, v rovnocenném partnerství skvělého a citlivého orchestru, byl pro mne nejkrásnějším a nejsilnějším provedením tohoto díla, které jsem zatím slyšel – i když některá tempa, nastolená brilantní technikou houslisty byla možná až přehnaná (a v akustických podmínkách vzdálenějších řad možná i méně srozumitelná). To je, jak se zdá, i u největších interpretů dnes neodolatelnou módou. Nicméně, i díky orchestru, jenž s pohotovou vnímavostí nikde sólistu nepřekrýval, i supersonické pasáže nerušily a byly perfektně zřetelné. Gil Shaham je výjimečnou hudební osobností a dokonalým virtuosem. Jeho způsob hry, tvář i zjev vyzařují podobně sugestivní tvůrčí duchovnost a ušlechtilou laskavost, jakou lze slyšet a vidět na zachovalých záznamech mladého Yehudi Menuhina. Ovace nadšeného publika odměnil umělec dvěma lahůdkami – Gavotte en Rondeau z 3. Partity a Andante ze 2. Sonáty pro sólové housle J. S. Bacha.
Symfonie č. 5 e moll, op. 64 Petra Iljiče Čajkovského je podobně jako předchozí čtvrtá a následující šestá symfonie autobiografickou reflexí složitých pocitů, myšlenek a stavů se svým osudem bolestně zápasícího skladatele. Všemi čtyřmi větami se prolíná příznačný motiv v e moll, jenž po všech katarzích se v E dur závěru vzepne v ohromující finální pochod vítězství. I proto je tato velkolepá symfonie ruským publikem často vnímána podobně silně a emotivně, jako v Čechách např. závěrečné věty Smetanovy Mé vlasti. Italští umělci vnesli do pathosu a tíže světa ruské duše cosi z italského slunce a vzdušné lehkosti, a celé dílo tím překvapivě otevřelo další dimenzi, umožňující dokonalejší pochopení svého sdělení.
Neúnavný orchestr a dirigent závěrem doplnili kompozici dramaturgie večera návratem k úvodnímu tématu brilantním provedením Rossiniho předehry z Lazebníka sevilského.
Tento závěrečný koncert pak byl i formálními detaily důstojnou poctou záměru i jménu festivalu.
