Sedmého listopadu 2017 proběhl v Muzeu Bedřicha Smetany koncert, který by neměl v současném koncertním provozu zapadnout nepozorován. Nekorunovaná královna violy, Jitka Hosprová, si v rámci svého festivalu 2017 „Procházky uměním“ přizvala harfistku Kateřinu Englichovou a Kvarteto Martinů, aby nabídla – jako vždy na svých koncertech – pestrý program převážně z hudby druhé poloviny 20. století.
První, poměrně rozsáhlou kompozicí byla Afrodité – mysterioso pro harfu a smyčcový kvartet Michala Müllera (1956). Posluchač prof. Jindřicha Felda na pražské konzervatoři, podle svých slov „odstrojil Afroditu z jejího emocionálně smyslového kouzla a zaujal roli vědce, který tento fenomén zkoumá pod mikroskopem“. Skutečně se vyhnul zvukomalbě, k níž by takové obsazení svádělo a uplatnil ve skladbě své znalosti polyfonie a kořeněných harmonií. Ač si nedovolil emocionální víření, skladba měla svou architekturu i napětí, takže celek byl nosný a pro posluchače vysoce zajímavý.
Jitka Hosprová uváděla celý večer vkusným a inteligentním slovem, v němž také prozradila, že přítomná skladatelka Sylvie Bodorová transponovala svou úspěšnou houslovou fantazii Dža more na žádost Kristiny Fialové pro violu a Hosprová následným provedením potvrdila, že to byl čin správný i zdařilý. Ovšem jen pro takové dravce jako Hosprová. Bylo až neuvěřitelné, jak dokázala do krajnosti rozeznít všechny violové registry, aniž by jí zvuk i v největším fortissimu selhával. Dža more letí světem jako jeden z dalších příkladů zdařilé inspirace cikánskou (nikoli romskou!) kulturou.
Další částí programu byla novodobá premiéra skladby Luboše Fišera. Příčinnou náhodou byla totiž objevena Sonáta pro violu a smyčcový kvartet, která vznikla někdy v 80. letech, a již koncertně provedlo Talichovo kvarteto. Jednou a nikdy víc. Byla by škoda, aby taková vzácná skladba zůstala ležet v zapomnění archivu – skoro všechny Fišerovy skladby jsou účinné a sdělné. Ve Fišerově pozůstalosti, uložené péčí Antonína Matznera v Českém muzeu hudby, se podařilo najít čistopis partitury, jako vždy pečlivě vypracované. Není jisté, je – li to ruka Fišerova, ale na žádná diskutabilní místa se v průběhu během studia nepřišlo. Kopii partitury dostalo kvarteto Martinů, které ke spolupráci vyzvalo Jitku Hosprovou. Ta zařadila skladbu do svého cyklu a tak došlo ke znovuoživení cenného opusu, rozhojňujícího nepříliš četný repertoár pro violu a něco.
Na dotaz hostitelky pohovořila Sylvie Bodorová o sdružení Quatro, vzniklém z popudu Otmara Máchy a jehož členy byli Bodorová, Fišer, Mácha a Lukáš. Každý byl svébytný, ale v konkurenci jiných skladatelů jejich hudby vždycky zaujala a nikdo se při ní nenudil.
Sonáta je z Fišerova zralého období, kdy už byl uznávaným skladatelem s vlastním rukopisem, měl za sebou několik významných děl – 15 listů podle Dürera, Crux, Requiem, Testis, Nářek nad zkázou města Ur atd. Skladba má obvyklý Fišerův rozměr cca 10 minut (tvrdil, že déle se posluchač na soudobou hudbu stejně nevydrží soustředit…) Viola má výraznou a technicky náročnou úlohu, jsouc mohutným partnerem v dialogu s kvartetem. Kromě dramatických episod obsahuje sonáta také jímavé elegické nálady, viole tolik vlastní, ke konci až se slzou v oku. Jako většina Fišerových skladeb postupně utichá do ztracena. Jistě se stane oblíbenou součástí violového repertoáru. Je to naléhavá a srozumitelná hudba.
Závěrečnou skladbou byl Dvořákův Kvintet Es dur op. 97, jehož třetí věta se měla stát americkou hymnou. Dvořák si ale tento záměr rozmyslel a tak vznikla jedna z nejkrásnějších vět celého komorního repertoáru. I v kvintetu Hosprová zářila a bylo poznat, jak si užívá spolupráce s rovnocenným souborem, který jí ochotně uvolnil prostor pro sólový výstup a rád ji přijal mezi sebe tam, kde byl její hlas součástí celkového obrazu. V takovém podání se člověk Dvořákovy hudby nají dosyta, ale nepřejí. Vzácný večer, Luboši a Jitko, díky!
