Druhou prosincovou sobotu roku 2010 se ve vídeňském Musikvereinu opět sešli Vídeňští filharmonikové a Concentus Musicus Wien (CMW), jejichž koncerty stálo za to navštívit. V abonentních koncertech filharmoniků debutující Esa-Pekka Salonen se prezentoval jako dirigent a skladatel: první polovinu koncertu vyplnil jeho Klavírní koncert (2007) s Yefimem Bronfmanem . Třívětý koncert s větami bez tempových označení jsem slyšel prvně a v paměti mi kromě spektakulárního nástrojového hávu nezůstalo nic, co by mě přimělo k opakovanému poslechu díla. Salonen se sice v dialogickém uchopení sólového a orchestrálního partu odvolává na Mozarta, dílo však nepůsobilo ani virtuózně, ani experimentálně. Druhá polovina koncertu patřila Sibeliově 2. symfonii D dur op. 43 , na jejíž provedení jsem byl zvědavý. Salonenova kreace byla kontrolovaná, dynamicky cudná a ve zvuku spíše strohá, podobně jako dirigentovo zacházení s taktovkou. Vídeňané však Salonena odměnili bouřlivým potleskem, patřícím spíše Salonenovi dirigentovi než skladateli.
Večerní koncert CMW patřil Monteverdiho Mariánským nešporám (1610), jejichž výročí vydání si nenechal Nikolaus Harnoncourt ujít. Šest sólových partů bylo obsazeno špičkově: sopránových rolí se ujaly Sandrine Piau a Emanuela Galli s témbrově dostatečně odstíněnými hlasy, krásně se pojícími ve společných pasážích. Tenorové party nastudovali Kurt Streit a Rainer Trost a kromě debutujícího barytonisty Andrease Jankowitsche nezklamal ani Florian Boesch . Zatímco sólisté evokovali Monteverdiho prostorovou dramaturgii zpěvem z pódia, předsálí a lóží v přízemí i patře, varhanní emporu obsadila Chorální schola Vídeňské dvorní kaple vedená P. Corneliem Pouderoijenem a v responsoriu Sonata sopra „Sancta Maria ora pro nobis“ chlapci ze sboru Tölzer Knabenchor , připravení Gerhardem Schmidtem-Gadenem . Vlastní sborové pasáže nastudoval Sbor Arnolda Schönberga se sbormistrem Erwinem Ortnerem . Harnoncourtovo sedmé nastudování Mariánských nešpor bych nazval zvukově a prostorově velkorysým, dynamickým a nenudícím, což se u stominutového, střídavě archaicky polyfonního a moderně monodického díla může snadno stát. Sbory a šestice sólistů vytvořili komunikující těleso. Večerní vavřín si však přece jen odnesli chlapci z Bad Tölz, jejichž suverénní výkon bral dech a znalcům dirigentových starších bachovských snímků nostalgií vlhčil zrak. Mimořádný večer s řadou prominentních hostů v sále uzavřely ovace ve stoje.
