Marketingově poněkud klamně byla dvojice abonentních koncertů Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK v úterý a středu 28. a 29. března 2017 avizována jako pomyslné putování hudební krajinou Griegových norských fjordů, Bruchovy skotské vrchoviny a Dvořákovou Anglií. Jakoupak ale Dvořákovou Anglií, když Osmá symfonie G dur op. 88, B 163, která vyplnila druhou polovinu programu a měla být vrcholem koncertu, byla psána na skladatelově letním sídle Vysoká u Příbrami, premiérována byla v Praze a její hudební obsah je na hony vzdálen anglické hudební tradici a ostrovním hudebním obrazům, ačkoliv byla v Londýně publikována.
Budiž, stereotypy žijí věčně a stěží s nimi bojovat. Nebýt Pietari Inkinena, dirigenta recenzovaného koncertu (recenzuji premiéru programu v úterý 28. 3. 2017), považoval bych vstupní čtyřdílnou Suitu č. 1 op. 46 z Griegovy scénické hudby k Ibsenově činohře Peer Gynt za zahřívací kolo turistického koncertu, jakých není v české metropoli pomálu. Dirigent Inkinen ovšem dílo nastudoval s příkladným smyslem pro detail ve frázování, artikulaci a dynamické gradaci, ať už mám na mysli první větu, nebo závěrečnou čtvrtou část se sofistikovaným dynamickým stupňováním. Kdybych orchestr slyšel jen v tomto Griegově oblíbeném díle, řekl bych si, že hrál ve vrcholné formě. Ani následující, poněkud eklektická Skotská fantazie pro housle a orchestr Es dur op. 46 Maxe Brucha, která se suitovým charakterem a konvenční melodikou stěží vyrovná takové Skotské symfonii Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, nezazněla v neakceptovatelné podobě. Co posluchač snese v Bruchově stručném prvním Houslovém koncertu g moll op. 26 (1867), nemusí autorovi odpustit v rozvláčnější čtyřdílné Skotské fantazii (1880) v masivní instrumentaci, včetně tří trombonů a tuby.
Sólistovi a moskevskému rodákovi Michailu Ovrutskému (* 1980) se však podařilo úskalími Bruchovy kompozice prokličkovat a prezentovat ji jako poslouchatelné, nikoliv ovšem atraktivní dílo, jehož hlavním výsledným dojmem bylo přání vyslechnout si hostujícího umělce v přece jen reprezentativnějším kuse světové houslové literatury. Třeba i z kompoziční dílny Bruchovy, nebo rovnou Sibeliovy či Nielsenovy, když už se koncerty konaly pod záštitou velvyslankyně Finské republiky v ČR Heleny Tuuri. Sólistovu dramaturgickou flexibilitu a inteligenci ostatně prozradila i skutečnost, že s pódiem Smetanovy síně Obecního domu se rozloučil Meditací, symfonickým intermezzem z opery Thaïs Jula Masseneta, Bruchova vrstevníka. Po pauze následovala Dvořákova Osmá symfonie, která ještě v pátek 24. března zněla ve Dvořákově síni Rudolfina v nastudování České filharmonie a Manfreda Honecka. Těžko a nerady se české orchestry v základním domácím symfonickém repertoáru přizpůsobují interpretaci zahraničních dirigentů. Česká filharmonie se inspirovat nechala a výsledek byl vynikající.
FOK se k promýšlení Dvořákovy kanonické symfonie, s níž zamíří v šéfdirigentově nastudování za španělským publikem, přimět nenechal. Co bylo publiku předloženo, byl tlustý krajíc na tloušťku prstu namazaný máslem nebo sádlem. Ne každý gurmán takovou porci před devátou hodinou večerní spořádá bez úhony. Zvukově vyzněla Dvořákova metamorfóza Beethoveny Sedmé symfonie A dur s obligátní flétnou a finále a la variační věta z Beethovenovy Eroicy jako robustní dávka velkoorchestrální stravy, v níž zanikaly jak gagy v lesních rozích v krajních větách, tak dialogické pasáže v dřevěných dechových nástrojích v prvních dvou větách. Scherzo nevyznělo jako prubířský kámen interpretačního vkusu, balancujícího kolem skladatelovy melancholické reminiscence na jednoaktovku Tvrdé palice ve valčíkovém rámu, ale jako studeně objektivní symfonická taneční věta. Dynamikou nebylo šetřeno ani ve finále, v němž definitivně vyplavaly na povrch technické rezervy žesťové sekce. Snad jen pomalá věta dávala tušit, že kdyby si orchestr vyhrnul rukávy a nechal se inspirovat k novému promýšlení jedné z nejhranějších romantických symfonií vůbec, mohl skladateli i publiku posloužit mnohonásobně přesvědčivěji. Snad tomu tak bude příště a snad i v domácím repertoáru, v němž by Pietari Inkinen neměl spoléhat na jízdu v zažitých kolejích české interpretační tradice.
