Po dva večery minulého týdne se ve Smetanově síni pražského Obecního domu abonentní posluchači Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK dočkali pozoruhodné dramaturgie a překvapujících interpretačních počinů. První z koncertů 4. 3. rozporuplně naplnil tato adjektiva jak pozitivním, tak i negativním obsahem. Dramaturgicky velice příjemný úvod první půle: Třetí nápěv ze žaltáře pro biskupa z Canterbury britského renesančního skladatele Thomase Tallise v měkkém, barevně plném podání Kühnova smíšeného sboru přešel plynule do Fantazie na totéž téma (Fantazie na téma Thomase Tallise) Ralpha Vaughana Williamse pro dva smyčcové orchestry. Hostující dirigent a třetí Brit večera Graeme Jenkins si dle mého názoru s orchestrem v první polovině příliš neporozuměl, Fantazii by oživil větší tah, napětí, a vyrovnání jednotlivých nástrojových skupin na úroveň kvality spodních smyčců, frázujících a zvukově výživných.
Mylně jsem předpokládala, že Šostakovičův První violoncellový koncert následující po Fantazii bude vrcholem večera. Cellista Jiří Bárta pojal svůj part se značnou rytmickou i intonační volností, která by mohla fungovat, kdyby se ovšem nepřenesla i na orchestr. Rytmickou precizností a zvukovou ostrostí, kterou si Šostakovičova partitura žádá, zaplála občas pouze dřeva, což mně osobně nestačilo.
Zážitkem koncertu se tedy překvapivě stala Haydnova Nelsonmesse, pojmenovaná podle britského admirála Horatia Nelsona, který se během cesty z bitvy proti francouzské flotile u Aboukiru stavil v Esterháze, kde krátký čas předtím dokončil Josef Haydn svou mši. Úlohu rytmického a intonačního fundamentu zde spolehlivě splnil Kühnův smíšený sbor, výborný v tutti pasážích, slabší v samostatných partech jednotlivých hlasových skupin. Samozřejmou technikou a citem pro styl pozvedla celou skladbu sopranistka Marie Fajtová, mezzosopranistka Sylva Čmugrová a basista Pavel Švingr ji velmi dobře doplňovali, tenorista Václav Lemberk se v pěveckém kvartetu výrazněji neprosadil.
