Na recitál třicetiletého Milana Al-Ashhaba (FOK, 15. 11. 2022, pražský kostel sv. Šimona a Judy) jsem šel s očekáváním, že na základě mnoha skvělých ohlasů budu svědkem něčeho výjimečného. Byl to nejen večer v mnohém zajímavý, ale vedoucí i k zamyšlení.
Program byl pestrý a velmi náročný: Bartók – Rumunské tance, Prokofjev – Sonáta č 2 D dur, Skoumal – Variace, Saint-Saëns – Introdukce a Rondo capriccioso a moll, Debussy: Beau Soir, Sonáta g moll, Axman – Fantazie Carmen. Předně musím konstatovat, že houslovou techniku, jakou disponuje pan Ashhab, má v tomto státě jen málokdo. (Vlastně mě napadají jen dva houslisté – Josef Špaček a Jan Mráček.) Jeho ohromující technika levé ruky a částečně i ruky pravé byla alfou a omegou celého večera. Báječný byl už vstupní nekompromisně zahraný Bartók (zajímavěji jej hráli jen Menuhin a Ehnes.) Prokofjevova sonáta je interpretační oříšek. Známý opus je o vyvažování, technice pravé ruky, pestrosti vibrata a schopnosti pochopit klenbu celé sonáty. Je mnoho zájemců, ale jen málo vyvolených. Ideálními dvojicemi byli Kremer–Argerich a Oistrach–Jampolsky. Provedení dvojice Milan Al-Ashhab–Adam Skoumal bylo brilantní a nepřiměje mě k odklonu od Kremera a Oistracha.
Adam Skoumal rád vkládá do koncertů, jichž je účastníkem nebo dokonce tvůrcem, svoji hudbu. Jeho virtuózní Variace inspirované cikánskou hudbou byly báječným osvěžením večera. Těžko říci, je-li lepší pianista nebo skladatel… Na recitálu tohoto typu nemohla chybět jedna z nejslavnějších houslových skladeb, kterou se Saint-Saëns zapsal do srdcí houslistů. Slyšel jsem bezpočet provedení živých a nahraných. Když nechám stranou bezkonkurenční jména Heifetz, Perlman, Menuhin, Jansen, tak českému houslistovi nelze nic vytknout. Byl to ohňostroj dokonalé sofistikované virtuozity.
Aby nebyla Debussyho sonáta drsným střihem, použili interpreti „oslí můstek“ – Krásný večer ve snovém aranžmá Jaschi Heifetze. Na Debussyho sonátě evidentně houslistovi hodně záleží, a to nejen proto, že ji hrál bez not. Má ji detailně promyšlenou, takže provedení hudby, kterou od českých houslistů moc často neslýchám, bylo vynikající. Určitě vrchol večera. Jedna z nejtěžších skladeb houslového repertoáru, Waxmanova Carmen, pak byla sladkým zakončením krásného večera (tedy před přídavkem – Ravelovou Habanerou). Nad technickým nadhledem pana Ashhaba je možné se jen sklonit. Dlužno dodat, že kromě záplavy houslové virtuozity mě potěšila i volba klavíru Bösendorfer, což byla pro daný repertoár a prostor dokonalá volba. Když už jsem u klavíru, Adam Skoumal byl spolehlivý a snažil se být v roli pianisty empatický, ale rovina někdejších „doprovodů“ Jana Panenky byla přece jen krásnou vzpomínkou.
Pro ty, kdož ještě jméno Milan Al-Ashhab neznají, několik dat. Jeho příjmení znamená v arabštině grošovaný kůň. Narodil se v Jeruzalémě palestinsko-českým rodičům. Po Teplické konzervatoři byl na HAMU studentem Ivana Štrause. Absolvoval kurzy u Zukermana, Mintze, Haendel ad.
Ačkoli jeho houslová technika je mimořádná (doporučoval bych jen u vibrata zamyšlení na rčením „méně je někdy více“), přesto se nad jeho osudem dle mého mínění vznáší otazník. Během letošního podzimu se díky aktivitám Pavla Šporcla vzedmula opět vlna zájmu o Jana Kubelíka, českou houslovou legendu legend. Vynořila se otázka – hledá se nový Kubelík? Proč žádný současný český houslista není schopen dosáhnout Kubelíkových triumfů před 120 lety, kdy si podmaňoval Ameriku či Británii? Milan Al-Ashhab je technicky neuvěřitelně disponován, možná se blíží Kubelíkovi či Heifetzovi, ale světovou hvězdou například (skoro) vrstevníka Augustina Hadelicha zatím není a v dnešní vizuální a internetové době to bude mít těžké. Budu mu však držet všechny palce, ať si svoje místo ve světě najde. Při jeho vpravdě mimořádných schopnostech by však bylo škoda, aby byl „King of Music“ jen doma a v cizině objížděl druhořadé festivaly a sály bez podpory zavedené umělecké agentury. Jeho umění by se totiž důstojně uplatnilo i v Salcburku, Carnegie Hall, Royal Albert Hall nebo Wigmore Hall.
