Na zahajovacím koncertu Orchestrálního cyklu C ve Smetanově síni 10. listopadu 2021 nabídl Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK s dirigentem Petrem Popelkou svým posluchačům díla významných představitelů tří rozdílných evropských kultur – německé, ruské (resp. sovětské) a francouzské.
Večer otevřela Siegfriedova idyla Richarda Wagnera. Skladatel ji zkomponoval v roce 1870 jako narozeninový dárek pro svou ženu Cosimu. Ke skladbě připojil verše, v nichž Cosimě děkuje za syna Siegfrieda, který se narodil předchozího roku. Jedná se o hudbu vysloveně intimního charakteru – a tak ji také pojali dirigent i orchestr. Posluchačsky velmi vstřícná skladba plynula poklidně, jakoby v jemném barevném oparu, povětšinou v tiché dynamice, s decentními gradacemi, které ve vrcholech nikdy nepřekročily meze zvučnějšího mezzoforte. Dirigent pracoval velice hezky a inspirovaně s orchestrálními barvami: základní plochu měkce znějících smyčců nápaditě přibarvoval dechovými nástroji, někdy jen aby získal zajímavější zvukový odstín, jindy jim přidělil výraznější, téměř sólovou roli. Publikum si při poslechu příjemných melodií mnohdy mohlo připadat jako na procházce růžovou zahradou – a tento pocit ještě umocňovaly kouzelné detaily, v nichž dechové nástroje evokovaly ptačí zpěv. Petr Popelka nastudoval skladbu do nejmenších podrobností – a to včetně nenápadného crescenda a decrescenda, které Wagner předepsal dechům pod úplně poslední notu partitury.
Následující Šostakovičův Koncert pro klavír, trubku a smyčcový orchestr c moll op. 35 je dílo naprosto jiného ražení než Siegfriedova idyla. Autor se o něm vyjádřil, že chtěl napsat „dobrou a zábavnou hudbu, která by mohla uspokojit i náročného posluchače“, přičemž by prý uvítal, kdyby se „publikum při jeho provedení usmívalo či přímo smálo“. V rychlých krajních větách skutečně není nouze o vtipné momenty. Šostakovič v nich paroduje řadu slavných melodií, mimo jiné dvě slavné klavírní skladby Beethovenovy – Appassionatu a rondo Zlost nad ztraceným grošem. Uslyšíme tu ale také hudbu, která by se dobře vyjímala v cirkusu nebo v tančírně. Volnou větu pojal skladatel jako pomalý valčík značně melancholického ladění. Sólových partů se v této skladbě ujal klavírista Ivo Kahánek a trumpetista Lubomír Kovařík, který zaskočil za původně avizovaného Marka Zvolánka. Šostakovič opravdu vytvořil skladbu zábavnou a vtipnou, ale vůbec ne snadnou. Zvlášť velké požadavky má na pianistu. Nutno však zároveň dodat, že klavírní part je výborně stylizovaný (Šostakovič byl výtečný pianista), takže se interpret může naplno blýsknout svou technikou. Ale ani trumpetista nepřijde v tomto díle zkrátka, i on má řadu příležitostí, aby se „předvedl“. Oba sólisté se ukázali být muži na svém místě. Ivo Kahánek má báječnou techniku, jakož i osobitý smysl pro humor a v řadě míst v krajních větách jeho klavír snad už nejen hrál, ale navíc i jiskřil. Trubka Lubomíra Kovaříka má krásně znělý, měkce zářivý tón a dodávala Šostakovičově hudbě potřebný lesk. Mimořádně působivě vyšla orchestru i sólistům volná věta. Pianissimo smyčců bylo už od prvních tónů hebké jako samet, z kouzelně rozezpívaného klavíru Ivo Kahánka přímo dýchala melancholie a dlouhé sólo sordinované trubky mělo tak zvláštní a tajemné zabarvení, až jsem měl pocit, že k nám zaznívá z jiné dimenze. Pokud se posluchači při krajních větách mohli usmívat nebo možná dokonce i smát, pak při pomalé větě určitě zatajili dech.
Závěrečným číslem programu byla Symfonie d moll Césara Francka. Rozsáhlé, téměř třičtvrtěhodinové dílo se vyznačuje rafinovanou tematickou provázaností a klade na interprety i posluchače vysoké nároky. Petr Popelka řídil orchestr se sympatickou vervou. Rychlé krajní věty měly ohromný dramatický náboj – orchestr se tu nebál jít do velkého zvuku, skvěle podpořeného tympány, které v závěru třetí věty doslova excelovaly. V pomalé větě jsem ocenil výrazovou vzdušnost i obdivuhodnou práci s detaily. Petr Popelka se v této skladbě přímo „rozdával“ a orchestrální hráči mu šli zjevně „na ruku“. Společnými silami docílili toho, že Franckova symfonie měla zřetelný a čitelný tvar, byla plasticky promodelovaná a vyzněla skutečně barvitě a velkolepě.
