Ve středu 23. října 2024 si v pražském Radiopaláci připomněl Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK devadesáté výročí svého vůbec prvního koncertního vystoupení. Události, které realizaci tohoto „narozeninového“ koncertu předcházely, měly do jisté míry nádech senzačnosti.
Nejvýznamnější část archivu FOKu vzala totiž zasvé při bombardování Prahy v únoru 1945 – mj. se nedochovaly ani datum, ani program prvního koncertu. Teprve před třemi lety objevil Jiří Hannsmann, dlouholetý šéf orchestrální kanceláře FOKu, v Deutsche Zeitung Bohemia ze dne 23. října1934 anonci na první koncert orchestru F.O.K. Tento koncert se měl konat v pražském Radiopaláci, dirigovat měl Rudolf Krauß a měly na něm být uvedené skladby Beethovenovy, Wagnerovy a Smetanovy. Doklad o tom, že se tento koncert skutečně konal a jaká konkrétní díla na něm zazněla, ovšem stále chyběl. V červenci loňského roku dostal však FOK nečekaně možnost vyplnit ve své kronice i toto doposud „bílé místo“. Jiří Hannsmann nalezl totiž v deníku Der Sozialdemokrat ze dne 26. října 1934 rozsáhlou recenzi, která nejenže potvrzovala, že se koncert opravdu uskutečnil, ale přinesla i detailní informace o programu: F.O.K. hrál na svém prvním koncertu dvě skladby Beethovenovy – předehru Leonora III a Osudovou symfonii, dále Siegfriedovu idylu od Richarda Wagnera a Smetanovu Vltavu. Nutno dodat, že recenze (zveřejněná pod značkou E.I.) vyzněla pro nově založený orchestr velmi příznivě.
Koncert ke svým devadesátým narozeninám pojal FOK jako „remake“ svého debutu v roce 1934: uvedl na něm reprezentativní výběr ze skladeb, které zazněly na onom památném večeru před devadesáti lety, přičemž program obohatil ještě o kompozice jiných autorů. Pražské symfoniky vedl jejich šéfdirigent Tomáš Brauner a celý slavnostní večer moderoval – s okouzlujícím prvorepublikovým šarmem – Ondřej Havelka. Svůj podíl na sugestivní prvorepublikové atmosféře koncertu měly bezesporu i stylové prostory Radiopaláce, jenž je řazený k nejzajímavějším stavbám českého rondokubismu. O tom, že se v pražském hudebním životě jednalo o mimořádně významnou událost, svědčila i skutečnost, že koncertní sál byl zaplněný do posledního místa.
Už v prvním čísle večera – Beethovenově předehře Leonora III – se FOK i jeho šéfdirigent uvedli v tom nejlepším světle. Beethoven zněl neobyčejně barevně, transparentně a plasticky a Tomáš Brauner objevil v partituře nespočet působivých detailů, které jsem doposud nikde neslyšel.
Ve druhé skladbě, Ravelově Koncertantní rapsodii Tzigane pro housle a orchestr, vystoupil jako sólista Ivan Ženatý, jeden z „kmenových“ umělců Pražských symfoniků, s nimiž odehrál od roku 1988 více než šedesát koncertů. Technicky extrémně náročnou skladbu přednesl brilantně, s obdivuhodnou lehkostí a se strhujícím zápalem.
Mimořádný slavnostní lesk dodal narozeninovému koncertu třetí bod programu: křest knihy Jiřího Hannsmanna Jak se rodil FOK 1934–1945. Reprezentativní velkoformátová publikace (kterou si zájemci mohli zakoupit už o přestávce) mapuje prvních jedenáct let existence FOKu, je bohatě vybavená reprodukcemi cenných dokumentů, a hlavně: je zpracovaná s úžasnou erudicí a obsahuje natolik zajímavé a mnohdy překvapivé informace, že se čte jako detektivka.
Z Beethovenovy „Osudové“ uvedl FOK „pouze“ první větu. Tomáš Brauner ji dirigoval s maximálním osobním nasazením: už v úvodním motivu zabušil osud na dveře s takovou rezolutností, až z toho mrazilo v zádech.
Když po přestávce vstoupil Ondřej Havelka na pódium, přiznal se, že se nechal FOKem umluvit, aby si s ním zazpíval několik písniček z českých filmů třicátých a čtyřicátých let. Vybral si čtyři evergreeny, které určitě potěšily každého milovníka starých českých filmů: Modravé dálky z filmu Minulost, Sám já chodívám rád z filmu Těžký život dobrodruha, Jen pro ten dnešní den z filmu Kristian a pochodovou píseň Přednosta stanice z filmu stejného názvu. Přestože Ondřej Havelka doposud asi neměl mnoho příležitostí zpívat s doprovodem velkého symfonického orchestru, zhostil se všech písniček s šarmem a noblesou, kterou by mu leckteré prvorepublikové hvězdy – Oldřichem Novým počínaje – mohly závidět. Orchestr v těchto písničkách navíc ještě nenápadně připomněl, že písmeno „F“ v názvu FOK symbolizuje slovo „film“ a že k nespočtu českých filmů nahrál hudbu.
Skladba Kol Nidrei pro violoncello a orchestr Maxe Brucha, inspirovaná židovským svátkem Jom kipur, vnesla do koncertního sálu závažnější tóny. Violoncellový part přednesl Jiří Bárta, jenž hrál s orchestrem FOK už téměř padesátkrát. Na tomto večeru oslavil malé jubileum: s FOKem vystoupil poprvé 13. října 1994. Violoncello Jiřího Bárty má překrásný, měkký a tvárný zvuk a umělec s ním umí výtečně zacházet. Hrál Kol Nidrei s hlubokým prožitkem a jen znovu prokázal, že náleží mezi našimi violoncellisty k elitě.
Na závěr slavnostního koncertu zazněla Smetanova symfonická báseň Vltava. Pod Braunerovýma rukama se jednotlivé epizody této skladby proměnily v nádherné, úžasně barvité romantické obrazy. Orchestr hrál nesmírně inspirovaně a v rozsáhlé závěrečné gradaci – od Svatojánských proudů až po monumentální Vyšehrad – dospěl ke zvuku tak zářivému a intenzívnímu, jaký máme možnost slyšet jen zcela výjimečně.
K atraktivnímu vizuálnímu vyznění večera přispěl nápaditý světelný design Lukáše Dřevjaného. Jeho světelné efekty byly velice zajímavé, občas však působily trochu „dvojsečně“: tu a tam bylo světla málo, tu a tam zase až příliš. A rozhodně nemohu opominout Martina Rudovského a jeho výborný, zajímavými fakty nabitý a skvěle stylizovaný text v programové brožuře.
Celý „Narozeninový koncert“ Pražských symfoniků snesl bezesporu ta nejpřísnější měřítka. Až bude pan Hannsmann psát další díly své monografie o historii FOKu, určitě tam bude koncert s datem 23. října 2024 vyznačený zlatým písmem.
