Dramaturgie zahajovacího koncertu Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK nezůstala mottu Tak zní Praha nic dlužna a na koncertě 5. 9. (repríza 6. 9) zazněly skladby tří českých autorů, doplněných o německého kolegu Beethovena. Na úvod koncertu a vlastně i celé sezony zazněl Valdštýnův tábor Bedřicha Smetany a jakožto skladba, kde hrají žestě prim, skvěle splnil úlohu zahajovací fanfáry. V kotlích to vřelo, v trubkách rezonovalo a celý orchestr jednoduše zářil. Samozřejmě obrazně, ale i zvukově, neboť na poměrně velkou masu zvuku, kterou celá skladba disponuje, zněl celkově velice svěže a jasně a „dechaři“ hráli skvěle po celou dobu pro ně tak náročné skladby. Po takovém úvodu vyzněl Beethovenův Koncert pro klavír a orchestr č. 4 G dur chtě nechtě jako když dojde v pravé poledne k zatmění Slunce. Ale naštěstí jenom částečnému. Klavírista Igor Tchetuev do skladby moc osobitosti nevnesl, ale hrál sympaticky civilně se skromnou pedalizací a dobře si rozuměl s Petrem Altrichtrem v střídmém užívání rubata a v rozvlněných dynamických konturách, ze kterých přece jen plynulo napětí a vzruch. Fresky Pierra della Francesca Bohuslava Martinů, které skladatel zkomponoval pod dojmem fresek renesančního malíře zvaného Piero della Francesca, zdobících chrám San Francesco v Arezzu, bohužel skýtají větší prostor pro rozvinutí zvukového spektra, než jak to „FOKaři“ předvedli, a detailnější práce se specifickým martinůovským rytmem by poslech určitě zatraktivnilo, stejně jako zvýraznění některých motivů. I tak se ale Fresky ve Smetanově síni Obecního domu příjemně „vybarvily“. Jásavé Te Deum Antonína Dvořáka uzavřelo koncert tam, kde začal – v burácející slavnostní náladě, což už mohlo pro někoho být příliš mnoho slávy najednou, ale v provedení FOKu, Pražského filharmonického sboru pod vedením Lukáše Vasilka a výborných sólistů Marie Kobielské a Romana Janála se skladba stala ideální koncovkou, mohutnou i jemnou, výbušnou i rozjímavou, přesně tak, jak si to partitura a obecenstvo žádaly.
