Kroměřížský Forfest, mezinárodní festival současného umění s duchovním zaměřením, se letos konal po osmnácté. Současné umění znamená především hudbu a výtvarné umění, příležitostně též literární žánry nebo – konkrétně letos – například performance. Během své existence si festival vytvořil určité dramaturgické konstanty. Jednou z nich jsou takzvané „autorské prezentace“ neboli odpolední bloky, na nichž skladatel představuje svou hudbu z nahrávek (Violeta Dinescu, Lidia Zielinska, Ivana Loudová), jejich obdobou byly letos obdobně koncipované noční „poslechové pořady“ (z tvorby Vladimíra Bokese, Massimiliana Messieriho, Aloise Piňose).
Opticky se program zdál být nabitý, v některých dnech byly na pořadu až čtyři akce a vzhledem k tomu, že probíhaly na různých místech, znamená dnes už Forfest pro návštěvníky každodenní pestré putování a má sympatickou atmosféru festivalů oživujících město, někdy i včetně okolí (Varšavský podzim, Klangspuren). Skutečný live koncert bývá ovšem většinou jen jediný, večerní, letos převážně ve Sněmovním sále zámku nebo v kostele sv. Mořice. Ve čtvrtek, v sobotu a v neděli byly live akce odpoledne i večer.
Atraktivita zahajovacího koncertu (17. 6.) byla zajištěna jeho protagonistou – Jiřím Bártou, závěrečný koncert (24. 6.) byl jediný orchestrální – Komorní orchestr Berg na něm přednesl skladby Roberta Hejnara, Ivany Loudové a Sofie Gubajduliny. Mezi dramaturgické vrcholy festivalu patřil páteční večerní koncert perkusionistů Martina Opršála a Martina Kleibla v předsálí Sněmovního sálu a sobotní recitál hráčky na cimbál Enikö Ginzery.
Letošní ročník Forfestu byl navíc proložen performancemi na různých místech (většinou v exteriérech) města, které z aktuální inspirace prostředím, počasím a dostupnými materiály realizovali členové amerického sdružení Mobius Boston Group. Byli tři, dva z nich s českými kořeny (Tom Plšek se v USA narodil, Milan Kohout tam žije od poloviny 80. let).
Bostonská skupina se prezentovala i výstavami fotografií ze svých akcí (v Olomouci a Kroměříži). Rozšíření dramaturgického záběru festivalu o tento rozměr bylo bezpochyby užitečné – byť hodně kontroverzní. To nicméně je v povaze performance jako žánru – zřídka nechá přihlížejícího chladným, byť vzbudí třeba pohrdání nebo bolí. Trýzní ale více ducha než tělo (přihlížejícího) a pro mne osobně je tím „přijatelnější“ nebo humánnější než leckterá soudobá hudba artificiální i non-artificiální. A protože duch je zhusta vyvanutý až kamsi do nebytí nebo se alespoň stáhl hodně hluboko do nevědomí – osobního, kolektivního i kulturního – není od věci pokoušet se o jeho detekci právě v takových hlubinách – jakkoliv taková detekce může být provázena otřesem (což se skutečně i stalo). Neshlédla jsem všechny performance, nicméně performer Lewis Gesner, z jehož performance jsem se odplížila, protože mi při ní nebylo příjemně (z plna hrdla řval), mi posléze sdělil, že kdybych mu bývala řekla, aby toho nechal, že by toho býval nechal. To mě vskutku ani nenapadlo (Milanu Kohoutovi pak jednu z jeho performancí přihlížející skutečně nenechali dokončit). Možná jsme tu svědky nějaké zásadní, a ovšem dlouhodobé, proměny kultury. Kdo ví…
Jednou za dva roky probíhá v rámci Forfestu kolokvium na téma „Duchovní proudy v současném umění“, na němž své příspěvky prezentují hudebníci a výtvarníci, letos tam měl příspěvek i teolog, z čehož mám osobně velkou radost, protože umělci a uměnovědci nejednou ve svých konceptech narážejí na religiózní rámec a v tom okamžiku je žádoucí, aby do diskuse vstoupili i právě teologové. (A podle mne i psychologové.) František Kunetka z Cyrilometodějské teologické fakulty University Palackého v Olomouci mluvil o „křesťanském mystériu jako hermeneutickém klíči k problematice sakrality“. Obecně se k tématu spirituality vyjadřoval i Petr Pokorný (Duchovní hudba jako útočiště), Kateřina Růžičková (Význam rituální funkce v současném umění) a Lewis Gesner (Instrumentismus a nižší vědomí z hlediska spirituality).
Většina příspěvků se týkala spirituální dimenze bytí manifestované v konkrétně prezentované hudbě. Osobně mne zaujaly příspěvky Ruth Forsbach (o oratoriu Petrus od Henninga Frederichse), Widmara Hadera (o práci se sborem neslyšících) a Lidie Zielinské (o uplatňování akustických zákonitostí ve vlastní tvorbě). Klenotné myšlenky vyslovil Vojtěch Mojžíš, který fakticky představil aktuálně probíhající výstavu v Českém muzeu hudby Tajemství notového rukopisu, nicméně v rámci svého vystoupení proslovil několik zdánlivě zcela samozřejmých postřehů – jejichž zásadnost (například o vzájemné podmíněnosti evropského hudebního myšlení a notového zápisu) se ukázala právě tváří v tvář přístupu, reprezentovanému bostonskými hosty. Symbolicky: na jedné straně konkrétně formulovaný umělecký tvar, poukazující „nad“ individuum, ze spirituálního hlediska k Bohu nebo k (vesmírnému) řádu, na druhé straně umělecký tvar, k jehož formulaci netřeba kultivovat a cvičit výrazové prostředky, stačí odvaha jedince předstoupit a jakkoliv „se vyjádřit“. Pokud v takovém tvaru chcete detekovat ducha, prosím. Pokud se s ním chcete člověčensky ztotožnit, prosím. Pokud vás dráždí nebo nudí, zachovejte se, jak chcete. Protagonista vám nic nevnucuje, svobodně se projevuje a i vy máte svobodu.
