Švýcarský klavírista Francesco Piemontesi na sebe poprvé upozornil v roce 2007, kdy – jako čtyřiadvacetiletý – získal třetí cenu v proslulé Soutěži královny Alžběty v Bruselu. V letech 2009–2011 jej BBC Radio nominovalo do prestižní šestice „umělců nové generace“ a dnes je Piemontesi všeobecně považován za jednoho z nejzajímavějších mladých pianistů. Jeho první pražský recitál (Dvořákova síň, 23. 1. 2017) uspořádal v rámci „Cyklu I“ Český spolek pro komorní hudbu.
Piemontesi zahájil své vystoupení Mozartovou Sonátou F dur, KV 533 / 494. Už po několika taktech bylo zjevné, že před sebou máme klavíristu nevšedních kvalit. Umělec disponuje krásným měkkým a zpěvným tónem i mimořádnou prstovou technikou. Jeho Mozart byl průzračný, něžně probarvený, rychlé pasáže svítivě perlily i v tom nejtišším pianissimu (a pianissima měl Piemontesi mnohdy až snová), pedalizace byla decentní a přitom dokonale funkční a agogika snad už ani nemohla být přirozenější. Byl to rozhodně jeden z „nejmozartovštějších“ Mozartů, jaké jsem kdy slyšel.
Po Mozartovi přednesl Piemontesi čtyři skladby Lisztovy: nejprve tři čísla z cyklu Léta putování – U Wallenstadtského jezera, U pramene a Bouři – a po nich „legendu“ Svatý František z Pauly kráčí po vlnách. Klavírista si rafinovaně vybral kompozice, ve kterých hraje „hlavní roli“ voda – a vyčaroval z nich neuvěřitelně sugestivní impresionistické obrazy, plné šplouchání, vlnění a světelného mihotání. Při poslechu jsem vůbec nevnímal jejich technickou obtížnost a jen jsem tiše žasl nad tím, jak úchvatné barevné nuance lze z klavíru vykouzlit. Není pochyb, že v pojetí pana Piemontesiho nezačíná impresionismus u Debussyho, ale už u Liszta. Ke vší té barevné nádheře navíc ještě pianista v Bouři předvedl, že má skvělou „velkou“ techniku – tempo a jistota jeho paralelních oktávových běhů braly dech.
Na začátku druhé půli svého recitálu uvedl Piemontesi evropskou premiéru skladby nazvané Piece (in soundscape) jedenatřicetiletého německého skladatele Maximiliana Schnause. Hudební tok je v tomto díle modelován řazením statických různobarevných zvukových ploch, do nichž tu a tam nečekaně vstupují útržky – tu kratší, tu delší – jakýchsi lehkomyslných tanečních či jazzových melodií. Rozhodně se jedná o zajímavou kompozici, kterou bych rád slyšel znovu – a pokud možno s notami v ruce.
Svůj recitál uzavřel Piemontesi rozsáhlou Schubertovou Sonátou č. 19 c moll, D 958. Hluboce procítěné podání fascinovalo neslýchanou barevností (úžasné zvukové „rejstříky“ ve 2. a 3. větě), neobyčejně plastickou dynamikou s nespočtem překvapivých (a velmi působivých) pianissim a především pak jedinečnou oduševnělou kantilénou.
Introvertní hra pana Piemontesiho nemůže asi nikdy posluchače zdvihnout ze sedadel a přimět k dupání a volání „bravo“ – a klavírista by o to možná ani nestál. Přesto se mu dostalo od pražského publika vřelého potlesku. Umělec se za něj odměnil půvabnou volnou větou z Mozartovy Sonáty F dur, KV 332 a brilantní Mendelssohnovou Etudou a moll z opusu 104b. Její provedení bylo – při vší zvukové kultivovanosti – tak strhující, že se po ní Piemontesi nakonec přece jen dočkal zaslouženého potlesku vstoje.
