Je potěšující, že Firkušného klavírní festival zahájila letos hudba nikoli některého z klavírních mágů počínaje Beethovenem, ale božský kosmos Johanna Sebastiana Bacha (30. 10.). Francouzský klavírista David Fray přivezl do Prahy svůj úspěšný projekt skladatelových koncertů pro dva a více klávesových nástrojů, k nimž přizval stejné spoluhráče jako ke snímku z roku 2018: Audrey Vigoureux, Emmanuela Christiena a Jacquese Rouviera – právě pod jeho pedagogickým vedením tito tři umělci studovali na pařížské Conservatoire national supérieur de musique. Fray řídil od nástroje komorní orchestr Pražských symfoniků, v jehož čele stál (skutečně stál) koncertní mistr Roman Patočka. Už jen fakt, že se na pódiu v jedné chvíli sešla čtyři nablýskaná koncertní křídla, dodal koncertu punc mimořádnosti a ti, kteří k nim usedli, tuhle výjimečnost stvrdili.
Koncerty BWV 1060–1063 jsou Bachovými úpravami jeho vlastních děl pro potřeby lipského Collegia Musicum, v nichž zpracoval výsledky intenzivního studia italského sólového koncertu z doby svého výmarského angažmá a využil též rodinný potenciál – skladby zřejmě provozoval se svými syny, pochopitelně na cembalo. Jelikož se jedná o jedny z prvních klávesových koncertů vůbec, jsou takové cesty do hlubší vývojové vrstvy této formy důležité i užitečné, abychom neztráceli kontext, až uslyšíme koncerty Mozartovy, Beethovenovy… Interpreti nám prokázali službu přímo hrdinnou, neboť postavit celý večer pouze na Bachovi, navíc v této podobě, klade mimořádné nároky na soustředěnost a práci s energií. To zvládli všichni s nadhledem: dostalo se nám kvalitní souhry, brilance, obdivuhodné prstové techniky a jistoty, nevyvedlo je z míry ani „smrtící“ společné trylkování, ani bachovská polyfonní nálož.
V první polovině večera se u druhého partu postupně vystřídali Rouvier, Vigoureux a Christien. Nejvýraznějším partnerem byl Frayovi jeho kantor, který jako by byl s Bachovou hudbou vnitřně srostlý, nástroj mu v Koncertu C dur BWV 1061 kvetl barvami, a přitom si uchovával jednoduchost. (Nejeden posluchač jistě zapřemýšlel, jak by asi vypadal recitál v podání čtyřiasedmdesátiletého barda francouzské klavírní školy, mimochodem žáka Vlada Perlemutera a Jeana Hubeaua.) V podání Audrey Vigoureux stojí za vypíchnutí úhozové nuance a stylová expresivita, Christien se projevil jako mile empatický hráč. Stejně tak orchestr v čele s Patočkou, který se sólisty soustředěně dýchal, pohotově – i pohodově – reagoval na Frayovy pokyny a dokázal se jim přizpůsobit v mnoha detailech, jak to známe z historicky poučené interpretace. Bach hráčům FOKu v tomto složení natolik slušel, že bychom jistě rádi slyšeli do budoucna víc.
David Fray v mnohém dostál všemu, co o něm víme, jeho zaujetí, technika (nádherné trylky a zvuková plastičnost), schopnost během koncertu fungovat v několika rovinách současně (sólista, dirigent, komorní partner) byly téměř strhující. Srovnávat jeho hru s Glennem Gouldem už dnes snad nikoho nenapadne, nesvádí k tomu ani vnější projev, který je mnohem umírněnější než před pár lety, jen si nejsem jistá, zda jde o přirozený vývoj nebo snahu vymanit se ze škatulky výrazně emocionálního hráče.
S čím jsem se nedokázala vždy zcela ztotožnit, byla tempa, uměla bych si je představit o něco klidnější. V pomalých větách mi chybělo vnitřní ticho a klid, čímž zbytečně utrpěl Koncert c moll BWV 1062, ve větách krajních bych upřednostnila nižší rychlost a zároveň vášnivější výraz. Nejméně mě uspokojil Koncert c moll BWV 1060, u něhož jsem v první větě postrádala více zpěvnosti, jež je na ní jednou z nejkrásnějších složek, a dodýchané fráze. To se naopak skvěle podařilo v koncertu, kde nebyl předlohou Bach, nýbrž Vivaldi (Koncert a moll BWV 1065 podle Koncertu h moll pro čtvery housle op. 10 č. 3, RV 580). Krásně vyznělo, jak se od sebe oba autoři charakterově lišili a jak velké tempové proměny díky tomu Vivaldi snese. Razance, důraz na motoričnost a furiózní dech tu byly zcela na místě.
Za fascinující považuji práci všech klavíristů se zvukem. Na první poslech používali mnoho pedálu, jímž jako by se polyfonie mazala, zároveň ale zachovávali převážně nonlegatový, tedy v principu cembalový úhoz. Pustit čtyři velké Steinwaye bez pedálu na „plný proud“ by vyznění skladeb jistě poškodilo a zbytečně zdrsnilo. V této souvislosti si nakonec dovolím otázku: Jak by asi Bach se svými hlubokými znalostmi zvuku a stavby nástrojů napsal koncerty pro moderní klavír, víme-li, že uměl psát na míru?
