Francouzská vánočka a italské cukroví z kuchyně Collegium Marianum

Stejně jako v minulých letech zazněl i letos 28. prosince v kostele svatých Šimona a Judy vánoční koncert souboru Collegium Marianum. Letošní název zněl: Andělé a pastýři, Vánoce v barokním Římě a Paříži. Umělecká vedoucí Jana Semerádová sáhla opět do nevyčerpatelné studnice francouzského a italského barokního repertoáru. Vedle známých autorů, jako je Giacomo Carissimi nebo Marc-Antoine Charpentier, zařadila díla méně uváděných skladatelů Francesca Manfrediniho a Carla Ambrogia Lonatiho. 

Koncert byl zahájen v duchu hesla: „To nejlepší na začátek!“ Jinak ani nelze nazvat Carissimiho sopránové moteto Salve, salve puellule v podání jako vždy fenomenální Hany Blažíkové. Tato vícedílná skladba má přehlednou a chytlavou formu, v níž je každý úsek zakončen jakýmsi refrénem, miniaturní ciacconou, zpívanou na slabiky „noe, noe“ (česky třeba: „hej, hej, koleda“). Zpěvačka vtiskla těmto koloraturám výraz něčeho mile známého a přitom překvapujícího a její lehký jevištní pohyb dával tušit scénické pojetí skladeb příštích. 

Italského skladatele vystřídal Georg Muffat a s ním i francouzský styl, který si Muffat osvojil u svého učitele Lullyho. Jeho Suita č. 3 „Gratitudo“ ze sbírky Florilegium primum nesla všechny znaky francouzské taneční suity a hráči v ní předvedli své nesporné a prověřené kvality, energii, eleganci, barevné instrumentační bohatství. Zde budiž řečeno, že v rámci večera došlo k několika výměnám. Zobcové flétny za příčné, varhany za cembalo, loutna za kytaru. Vedle violy da gamba se v basu uplatnil méně užívaný violon.

Dramaturgické těžiště první části koncertu spočívalo ve dvou antifonách pro čtyři, resp. tři hlasy a instrumentální doprovod Marca-Antoina Charpentiera: Alma redemptoris Mater a O Sapientia. Zde se blýskli vedle Hany Blažíkové ostatní sóloví zpěváci: Vojtěch Semerád, Tomáš Lajtkep a Jaromír Nosek. Jejich hlasy zněly velmi kompaktně a jediná nota neunikla vokální a muzikantské péči.

V této sestavě skladeb mě obzvlášť zaujaly závěry a jejich pojetí. Všechny kompozice se totiž nehonosily jasným a majestátním závěrem. Hudebníci to podali jako výhodu a každý závěr zněl jinak, jednou do ztracena, podruhé utnutě, potřetí se spikleneckým mrknutím.  

V tomto kontextu mě nejméně oslovilo Pastorale Bernarda Storaceho, byť zahrané na velké varhany na kůru, což je samo o sobě obohacující a chvályhodné. Ve slově k programu se psalo o „vynalézavých variacích meditativního Pastorale“. Podle mého názoru může být toto Pastorale také značně divoké, zejména v problematickém konci, ale to záleží na osobním vkusu. Nicméně drobným rytmickým a metrickým obměnám by tak jako tak slušela větší zřetelnost. 

Druhou část zahájil výběr z vánočních kantát Alessandra Stradelly. Úvodní Sinfonia, zpěv anděla a zpěv pastýřů tvořily přesvědčivý celek, byť sestavený ad hoc. Lehká herecká akce a stylizovaný oděv sólistů – pastýřů jej jen dotáhla. Tyto prvky fungovaly doposud v pozadí a dokreslovaly Stradellovu chytlavou a temperamentní hudební řeč. Poté ji však naposled vystřídal francouzský styl Charpentierův, styl, v němž se vznešenost cení dráže než bezprostřednost. Dialogus inter Angelos et Pastores, dílo, jakkoli hodnotné, by patrně nepůsobilo jako vyvrcholení celého programu, kdyby mu nebylo tak důmyslně pomoženo. Jednoduché, ale působivé světelné efekty, jevištní pohyb, náznakový tanec, vyvýšení anděla na kazatelnu skutečného kostela, to vše zajistilo vedle pastvy pro uši i pastvu pro oči.          

A nyní se vracím k názvu tohoto článku. Když jsem poprvé viděla program letošního koncertu a objevila v něm opět francouzské a italské baroko, vzpomněla jsem na podobné projekty a zalitovala: To je jako rozhodnout, jestli máte radši vánočku, nebo cukroví, co z toho si dáte dřív, a jestli po jednom ještě vůbec budete mít chuť na druhé. Italská barokní hudba je jako cukroví: menší kousky, kterých zvládnete sníst více. Každý kousek má jinou barvu, tvar a chuť, tempo a afekt, každý vás překvapí. Ta francouzská je jako vánočka. Umně spletená z pěti pramenů (hlasů), avšak s jedinou výslednou kompaktní chutí a strukturou. Rozinky (ozdoby) jsou uvnitř hustě a pravidelně rozmístěné a shora je to důkladně namašlováno inégalem.

Collegium Marianum umí upéct tak, že si vychutnáte všechno. Pěkně vám to na talíři střídá a pečlivě odvažuje, čemu kde trochu přidá (vánočku ještě pocukruje) a kde je všeho tak akorát. Co je dokonalé samo o sobě a jestli to dokonalým zůstane v určitém pořadí. Nikdy to nepřežene s kořenkou. A celé to naplánuje, aby to gradovalo a po tom nejlepším na začátku přišlo ještě to nejlepší na konec.