Koncert Symfonického orchestru Českého rozhlasu dne 9. února sliboval příjemné setkání s francouzskou hudbou. Libor Pešek vybral dvě části z Debussyho Nokturen , výběr z baletní hudby Francise Poulenca Les Biches (Laně) a Berliozova Harolda v Itálii . Debussy (Oblaka , Slavnosti ) byl pavučinově jemný, barevně decentní, doslova kouzelný. Libor Pešek takovéto hudbě vždy rozuměl a miluje ji. Poulenc kupodivu nezazněl celý, ale obraz o této skvostné baletní hudbě si posluchač udělat mohl. Pešek si samozřejmě nenechal ujít potěšení zdůraznit kontrasty, pestrost a obraznost partitury. Jediná výtka: určitě by výsledku prospěl větší cit pro piana a hráči mohli častěji zavadit zrakem o dirigenta.
Harold v Itálii je dílem geniálním, naprosto mimořádným a interpretačně nesnadným. U nás se nedává příliš často prostě proto, že skvělých violistů, jejichž podání by bylo příjemné, máme jako šafránu. Jan Pěruška jím rozhodně je, nicméně jeho pojetí mě nepřesvědčilo. Když pominu fakt, že se nepoužila světově uznávaná kritická edice Paula Bankse (2001) z The New Berlioz Edition firmy Bärenreiter (prý se hrálo z americké partitury Edwina F. Kalmuse), a takové drobnosti jako například neladící horny v 2. větě nebo často necitlivě silný orchestr na úkor sólisty, tak problém byl v tom, že sólista byl spíše jakoby členem orchestru než sólistou a vzal doslova podtitul skladby „symfonie se sólovou violou“. Aby v plnosti vyzněla genialita partitury, tak je třeba kooperujícího sólisty s dostatečně znělým nástrojem. Proto tak výborně dopadla v minulosti provedení Pinchase Zukermana, Josefa Suka nebo Gérarda Caussé. Bylo to dobré provedení, ale dotek výjimečnosti okamžiku.
