Jelena Židkova zanechala v Berliozovi velmi dobrý dojem. Tato pěvkyně první mezinárodní kategorie, jejíž jméno píšu podle stále platné české fonetické transkripce, a ne, jak je uvedena v programu FOK, slaví úspěchy od svého debutu v roce 1996 v berlínské Deutsche Oper na pódiích v Salcburku, Edinburku, Bayreuthu. Je to sytý, barevnými valéry hýřící mezzosoprán, podepřený znamenitou technikou, a jak jeho majitelka v kouzelných Letních nocích prokázala, i stylistickým citem pro francouzskou píseň. Pražští symfonikové se 26. 1. představili v domovském Obecním domě pod taktovkou Zdeňka Mácala ve výborné formě, a orchestrální doprovod, do nějž Berlioz vložil veškerý svůj instrumentační um, zvládl s velmi dobrou tónovou kulturou, jež není u českých orchestrů vždy pravidlem. Zde však jeho jemně opalizující smyčce, jež hrály toho večera jako jeden muž (a mnoho žen), vytvářely inspirující, takřka komorní pozadí k berliozovskému, jak bych jej nazval, lyricky zasněnému espritu jeho Les nuits d’été.
Po přestávce pak následovaly Messiaenovy Tři malé liturgie o všudypřítomnosti boží, kompozice z let 1943–1944, jež vyvolala při své památné premiéře 21. dubna 1948 živý, byť i značně negativní ohlas. Na poměrně rozsáhlé ploše tří kantátových útvarů traktovaných v typicky galském zvukovém rouchu, jež své orchestrální plenum, zbavené dechových nástrojů ozdobuje celestou, klavírem, vibrafonem, Martenotovými vlnami a ženským sborem, tvůrce řeší přítomnost boží v nás, v sobě samém a konečně ve všech věcech. Spinoza byl pravda za tento výklad pohnán před papežský stolec, Messiaen o tři sta let později však svou vizi rozvíjí s velkou přesvědčivostí a bezbřehou zvukovou fantazií. Markem Vorlíčkem připravený Kühnův nikoli smíšený sbor zvládl nelehký úkol vcelku na úrovni, byť exponované soprány zněly ve výškách trochu unaveně. Bruno Perrault se představil jako instrumentalista schopný zvládnout Martenotovy vlny, zatímco perkusionisticky pojatého klavírního partu se ujal Miroslav Sekera . Jak působí Messiaenovo dílo dnes? Co jsou jeho extenzivní ornitologické exkurzy? Sonoristický experiment? A jeho liturgie? Religiózní kýč? Vydatně jsem si užíval osvěživě nezvyklého zvukového tvaru, ale chápu, že mnozí mají dodnes s recepcí Messiaenových děl problém. Řada hlasů hovoří o mystické agresi, o vybičované přepjatosti, o nestravitelném náboženském patosu, o lepkavých dlaních, díky kterým jeho stisk vyvolává odpor. Přitom nepochybně jde o stisk upřímný. Messiaen zde zhmotnil v tónech svou víru. Výběr tónového materiálu prozrazuje pravého Francouze, jeho traktace pak hluboce věřícího Francouze. Problém dnes se mi jeví v tom, že tento apartní materiál je extrémně napínán podle jakýchsi zákonů víry – kterým nerozumím ani trochu, a ne podle zákonů hudby, a těm rozumím trochu lépe.
