Vzrůstající zájem o pozoruhodné dílo brněnského skladatele a pedagoga Františka Gregora Emmerta se v pondělí 10. prosince v Křišťálovém sálu staré brněnské radnice spojil s touhou hudebníků pokračovat ve skladatelově uměleckém a duchovním odkazu. Soubor Opera Trio sestávající z klavíristy Ondreje Olose, violoncellisty Štěpána Filípka a hobojistky Barbory Šteflové oslovil tři Emmertovy bývalé žáky a ti speciálně pro účel večera zkomponovali díla využívající toto netradiční nástrojové obsazení. Autory nových skladeb se stali Vojtěch Dlask, Lenka Nota a Adrián Demoč, kromě jejich děl zazněly také dvě kompozice samotného Emmerta. Koncert pořádalo hudební těleso Ensemble Opera Diversa.
Komorní hudba si zaslouží tichý, útulný a intimní prostor, pouze zde totiž dokáže naplno rozvinout své krásy a proniknout hluboko do duše člověk. Křišťálový sál brněnské radnice takovýmto místem bezpochyby je a ve slabém osvětlení, které hudební produkci doprovázelo, se dalo předpokládat, že posluchačům bude stačit zavřít oči a nechat se unášet divokými i klidnými proudy nové hudby. Naneštěstí toto útočiště artificiální hudby jen stěží odolávalo náporům amplifikované rockové hudby, která se do místnosti zvenčí prodírala. Bezmála každičký křehký okamžik mizící v tichu tak rušila burácející muzika a dobře naladěný dav fanoušků. K velké cti interpretů je třeba dodat, že i v tomto nehostinném prostředí se hudebníci nenechali rozhodit a na jejich výkonu se tato situace vůbec nepodepsala.
Večer zahájilo Hobojové trio Františka Emmerta – skladba, která se dle slov interpretů stala důležitým impulsem pro soubor, jenž se rozšířil právě o hobojistku Barboru Šteflovou. Emmertova skladba v sobě pojí vášnivý hudební dialog i křehké a poklidné souznění mezi hobojem a violoncellem – nástroje se střídají, doplňují, dohadují a přichází ke smíru. Častým hudebním prvkem, který Emmert ve svém Hobojovém triu využívá, je unisono hoboje a violoncella, ze kterého se oba nástroje rozcházejí různými směry, častokrát však zůstávají v těsném sepjetí, které skladateli umožňuje pracovat v jediném okamžiku s barvou, melodií i rytmem. Nejnáročnější úkol však leží na bedrech interpretů, kteří musí autorův záměr v díle najít a umocnit. Troufám si říct, že v případě souboru Opera Trio si nebylo opravdu nač stěžovat. Právě v okamžicích nejtěsnějšího souznění nástrojů se projevilo, jak moc se hudebníci snažili dílo pochopit a tlumočit Emmertovy hudební myšlenky.
Skladba Querelle Trio pro hoboj, violoncello a klavír od Vojtěcha Dlaska je nesena texty féerie Jeana Geneta Querelle z Brestu a opisuje kruh emocí smutku, samoty, apoteózy, nové lásky a opět samoty. Dílo začíná expresivními a dravými disonancemi, které se záhy promění ve stylizovaný temně zádumčivý valčík s charakteristickými přiznávkami v klavíru. Dlask tuto formu však záhy rozbíjí a nechává jednotlivé nástroje, aby svobodně narušovaly ustalující se hudební principy. Velmi působivá byla práce s tempem u opakujících se not především u violoncellisty Štěpána Filípka, jeho mírné rozvolňování se působivě snoubilo s doprovodem klavíru. Dlask postavil druhou polovinu skladby na výrazném předávání a půlení motivů, takže výsledná melodie v jistých okamžicích připomínala bezmála středověký hoquetus. Některé úryvky se pohybovaly na hranici banálnosti, ale vzhledem ke zbývajícímu hudebnímu kontextu bylo zřejmé, že si autor s banalitou pohrává záměrně. Po Dlaskově díle zazněla Romance pro hoboj a klavír opět od Františka Gregora Emmerta, i zde se projevila vnímavost interpretů, a to především v lyričtějších částech.
Dílo Agnus Dei skladatelky Lenky Noty zaujalo hned z počátku netradičním rozmístěním hudebníků – violoncello a hoboj zaujaly místa každý na opačné straně místnosti. Zajímavým hudebním prvkem bylo také rozdělení „rolí“ jednotlivým nástrojům – part violoncella byl plný dramatických výpovědí s hojným užíváním tremola, glissanda a pizzicata, klavír přinášel do výsledného tvaru stabilitu, pokoj, klid a mír a hoboj fungoval především jako prostředník dialogu mezi uklidňujícím klavírem a expresivním violoncellem. Skladba těchto prvků využívá v ideálním množství a veškeré změny vycházejí z hudební logiky díla, a především ze samotného dialogu mezi jednotlivými nástroji.
Závěrečnou skladbou večera byly Modré kvety slovenského skladatele Adriána Demoče. Jakožto milovník díla Raymonda Queneaua jsem zaplesal a těšil se na záplavu hudebních vtipů, víceznačných sdělení a obdobnou hru s významy, jakou nacházím v Modrých květech francouzského prozaika. Přiznám se, že jsem čekal v podstatě cokoliv, jen ne tichou, klidnou a pomalu pulzující skladbu, která spíše než z humorné surrealistické prózy čerpala z duchovní hudby. Nejvíce surrealistický dojem paradoxně vyvolala skladba Venus od kapely Shocking Blue, jejíž refrén „I’m your Venus, I’m your fire, at your desire“ se nesl z rozjařeného náměstí. Je pozoruhodné, jak jedno a totéž dílo může mít u dvou lidí natolik odlišné konotace. Demočovo uchopení předlohy patrně více souviselo se samotným sněním než přímo s náplní románu Modrých květů a po smířlivém díle Lenky Noty uzavřelo večer snad až transcendentálním způsobem.
Soubor Opera Trio představil nejen díla významného a nedávno zesnulého brněnského skladatele Františka Emmerta, ale především skladby jeho aktivně tvořících žáků. To, co mohli organizátoři a hudebníci na koncertu ovlivnit, dopadlo na výbornou, to, co bohužel v rukou neměli, jsme v příslibu kvalitního uměleckého zážitku svorně ignorovali. Věřím, že ti z nás, kdo mají kvalitní hudbu ve výtečném provedení opravdu rádi, si neměli nač stěžovat.
