Berliozova čtyřdílná „dramatická legenda“ La damnation de Faust, kterou provedl 8. srpna John Eliot Gardiner s prvotřídními sólisty, třemi skvěle připravenými sbory a se svým Orchestre Révolutionnaire et Romantique (hrajícím na dobových nástrojích nebo jejich kopiích), byla pod jeho taktovkou objevem a jedním z nejvíce vzrušujících koncertů letošních Proms.
„Dramatická legenda“ je Berliozův vlastní popis díla, a skladba skutečně není ani kantáta, ani opera na koncertním pódiu. Text napsali skladatel a Almire Gandonnière podle první části Goetheho Fausta ve francouzském překladu Gérarda de Nervala a jde o velmi francouzský, idiosynkratický pohled na Faustův příběh. Goethova tragedie fascinovala Berlioze od roku 1828, ale skladatel začal komponovat skladbu až během cesty do Rakouska, Maďarska, Čech a Slezska ve čtyřicátých letech 19. století. „Psal jsem kdykoliv jsem byl schopen, ve vlacích, na parnících a dokonce i během svého pobytu ve městech, navzdory různým závazkům, které vznikly kvůli koncertům, které jsem dával,“ napsal ve svých Pamětech (1865). „Nehledal jsem nápady, nechal jsem je přijít, a vyskytly se ve zcela náhodném pořadí.“
V této romantické, rozmáchlé fantazii jsou pak tance v maďarské pustě, rozjímání, velikonoční procesí, svádění, pijácké písně, sny, romance, ďábelský úpis a šílená jízda do propasti – zkrátka nebe i peklo. Dlouhodeché, lyrické melodie, stejně tak jako pasáže cválající krkolomnou rychlostí si vždy vyžadují pozornosti posluchačů a neustále překvapují. V obrovském orchestru je mj. šest harf a dvě ofiklejdy, a orchestrace je přiléhavá: trubky halasí, bubny bijí na ústup, flétny a pikoly divoce vykřikují, a lesní rohy (za scénou) vytrubují seč jen mohou. Mezi různými sólovými doprovody zpěváků vynikly v orchestru obzvlášť něžná viola v baladě Marguerite Un roi de Thulé, a dojemný anglický roh v její árii D’amour l’ardente flamme; instrumentální barvy jsou ve skladbě stejně důležité pro charakterizaci postav a situací jako ostatní složky hudby.
Jak zhudebnil Berlioz francouzský překlad původního textu? Byla jsem trochu překvapena, když jsem dost často nerozuměla ani Mefistofelovi (v podání rodilého Francouze), a ještě víc překvapena, když jsem o přestávce zjistila, že někdy nerozuměl ani můj soused, čirou náhodou rodilý francouzský mluvčí. Jak mi posléze vysvětlil francouzský dirigent, „je třeba pamatovat, že Berlioz nedokázal zhudebnit francouzštinu tak dokonale jako například jeho mladší současníci Gounod nebo Bizet; jeho zhudebnění působí často nepřirozeně a ne právě obratně. Navíc při hutné orchestraci nemají souhlásky vždy šanci dostat se přes orchestr.“ Titulky by jistě pomohly těm posluchačům, kteří francouzsky nemluví vůbec (i když celý text a překlad byly k dispozici v programové brožuře).
Přestože se toto epické dílo dožilo několika úspěšných inscenací, funguje stejně dobře, ba možná lépe, v koncertním sále, neboť jeho drama je již v samotné partituře. V jednotlivých částech díla, jako například v baladě Marguerite (Un roi de Thulé), ve skvělé Mefistofelově Písni o bleše (Une puce gentille), Jízdě do propasti a burcujícím Rákóczyho pochodu ukázal Berlioz svůj vrozený dramatický instinkt.
Berlioz sám dirigoval část díla v Londýně v roce 1848, v době, kdy jeho hudba byla ještě stále novinkou, a provedení výňatků z La damnation de Faust má na Proms bohaté dějiny již od jejich založení v roce 1895. Skladbu však zde slyšeli posluchači v plném rozsahu až v roce 1962, za řízení jednoho z nejvýznamnějších britských berliozovských specialistů, Colina Davise; dílo dále dirigovali na Proms Pierre Boulez, Louis Frémaux, Mark Elder, George Solti a Andrew Davis. Naposled bylo dílo na programu tohoto festivalu v roce 2007, s Boston Symphony Orchestra (dirigoval James Levine). John Eliot Gardiner však uskutečnil během několika posledních sezon opravdovou berliozovskou kampaň: v roce 2003 provedl L’Enfance du Christ, v roce 2011 jen zřídka prováděného Freyschütze (což je Berliozova verze Weberovy stejnojmenné opery), v roce 2015 Symphonie fantastique a loni Roméo et Juliet. Epická legenda La damnation de Faust byla proto skvělým přírůstkem do jeho berliozovské série koncertů.
Berlioz považoval La damnation za jednu ze svých nejlepších skladeb, a jak napsal za svého života, „veřejnost až dosud sdílela můj názor“. I letošní provedení díla na Proms nadchlo. Americký tenorista Michael Spyres zpíval Fausta podle vlastního doznání možná víckrát než kterýkoli jiný tenor na světě; neměl žádné potíže při často stratosferických výškách a jeho přednes byl stylový. Půvabná švédská mezzosopranistka Ann Hallenberg, která v roli debutovala, má hlas pěkné barvy a její Marguerite byla svěží a dojemná. Bylo těžké si vybrat z tria protagonistů, ale nakonec mne svedl francouzský Mefistofeles, barytonista Laurent Naouri – pekelník dle mého gusta, vynikající v Písni o bleše a v Serenádě. Jeho kariéru sleduji už dlouho, a přibývající léta nijak neubrala na jeho šarmu a vrozeném divadelnictví, i když barva jeho hlasu je dnes snad trochu jiná. Naouri je prvotřídní komunikátor, schopný využít dokonale všech možností vizuální charakterizace, jež má zpěvák k dispozici na koncertním pódiu, a zřejmě se i dobře bavil. Všichni sólisté zpívali zpaměti. Hvězdami večera však byli také rolníci, křesťané, pijáci, vojáci, studenti, zatracené duše a démoni Berliozovy partitury, ve skvělém podání všech sborů.
Autorita Johna Eliota Gardinera, neselhávající smysl pro strukturu a hloubka jeho interpretace byly pozoruhodné, stejně tak jako jeho vitalita: provést tak monumentální dílo a sdělit jeho poselství tak přesvědčivě není maličkost ani pro dirigenta o hodně mladšího. Gardinerovo provedení jedné z nejslavnějších Berliozových partitur, v níž se skladatel ztotožnil s Faustovým osudem a utrpením, bylo plné zázračných barev a krásně propracovaných detailů, a diváci mu právem připravili velké ovace. Byl to zasloužený triumf pro dirigenta, který se po léta zabýval Berliozem stejně podrobně jako Bachem nebo Monteverdim, a nyní nám ukázal toto výjimečné dílo v novém světle.
