První únorový večer České filharmonie ve Dvořákově síni Rudolfina (abonentní koncert B4) otevřelo jedno velké dramaturgické překvapení – třívětá Symfonie č. 5 g moll velvarského rodáka Leopolda Koželuha (1747–1818). Přiznám se bez mučení, že jsem tuto kompozici slyšel poprvé v životě, a jen tak na její nastudování prvním českým orchestrem s hostujícím dirigentem Johnem Eliotem Gardinerem nezapomenu. Temně zamračené figury vysokých smyčců a vzlykavě vzestupná melodie viol v první větě, sevřeně dramatické finále a působivě promlouvající střední Adagio byly pro mě dramaturgickým i interpretačním překvapením večera. Autorkou doprovodného programu byla sice vzpomínána snad jen o pár měsíců mladší Mozartova symfonie v téže tónině g moll KV 550, Koželuhovo dílo však především patří do důstojného sousedství Haydnových vrcholných symfonií periody Sturm und Drang ze sedmdesátých a osmdesátých let 18. století. K jejímu nastudování stěží mohla být přizvána vhodnější postava oscilující mezi světem poučené interpretace staré hudby a standardním symfonickým repertoárem než právě letošní osmdesátník Gardiner. Agogika, artikulace a kontrastní dynamika sevřené kompozice dostaly v jeho nastudování pravý smysl i bez dobového instrumentáře, s nímž by podle mého osobního názoru mohli filharmonikové začít experimentovat, když už se mu nevyhýbají ani jiné západoevropské symfonické orchestry. Třeba jen ve skupině bicích a žesťových nástrojů, jak to prosadil ve svých koncertech s Berlínskými filharmoniky, Královským orchestrem Concertgebouw či Evropským komorním orchestrem Gardinerův starší souputník na poli autentické provozovací praxe Nikolaus Harnoncourt.
Druhou kompozici večera jsem v Gardinerově nastudování očekával s velkým napětím. Sukova tvorba, jmenovitě Fantasie pro housle a orchestr g moll op. 24, totiž rozhodně není dirigentovým denním chlebem. Spíše naopak. Když před více než třiceti lety Gardiner nastoupil do čela Symfonického orchestru Severoněmeckého rozhlasu v Hamburku, uváděl s ním i díla Mahlerova, Zemlinského nebo Schoenbergova přibližně z doby kompozice Sukovy Fantasie. Sukův jazyk je však přece jen specifičtější než dnes již univerzální symfonická Mahlerova mluva. Na rozdíl od svého staršího krajana Mackerrase Gardiner Sukovu partituru jen přečetl, aniž by dokázal v dynamice nebo ve zvuku interpretovat všechny ty jemné valéry a finesy Sukovy zvukově dekadentní partitury, od níž dirigent v podstatě po celé dílo nezvedl oči. O to více vynikl absolutně strhující výkon Jana Mráčka, který od prvních taktů připoutal pozornost publika k sobě a svému nástroji. Před deseti lety jsem v tehdy nově otevřeném koncertním sále ve slezských Katovicích slyšel tuto kompozici s filharmoniky, jejich tehdejším koncertním mistrem Josefem Špačkem a Jiřím Bělohlávkem. Bylo to strhující nastudování. Suverénní způsob, jímž se ovšem díla doslova zmocnil Jan Mráček, dlouho, ne-li navždy zůstane v paměti přítomného publika. Zvláště hra v nejnižší dynamice a schopnost zprostředkovat křehkou jímavost Sukovy melodiky jsou Mráčkovou nedostižnou devízou. Filharmonikové šli svému kolegovi naproti, jak jen to bylo pod dirigentovou taktovkou možné, a z jejich (i když poněkud opatrného) provedení si snad vzal poučení i Gardiner. Sólista se s podiem rozloučil prstokladovou exhibicí z Paganiniho dílny (Nel cor più mi sento) a publikum vřelo na sto stupňů.
Po pauze zazněla Dvořákova Symfonie č. 5 F dur op. 76 (24), B. 54 z roku 1875, kdy Dvořák zkomponoval i smyčcový kvintet s kontrabasem, první klavírní trio a klavírní kvartet nebo nepřekonatelnou smyčcovou serenádu. Na Gardinerovo nastudování jsem se nedočkavě těšil. Schumannovské rozměry symfonie a mendelssohnovská melodika v jejích základech byly předpokladem ke Gardinerovu přesvědčivému nastudování. Vždyť oběma lipským klasikům se Gardiner v posledních letech systematicky věnoval se svým souborem dobových nástrojů i Londýnskými symfoniky. Nebylo to však poprvé, co pod Gardinerovým vedením Česká filharmonie odvedla poněkud nervózní výkon. Netuším, zda je to dirigentova aura či autorita, specifický dirigentský projev nebo manýristická záliba ve zbrklých tempech, co stojí za nastudováním Dvořákovy symfonie, poznamenaným řadou nepřesností napříč větami. Obešla se bez nich jen pomalá věta, která v Gardinerově pojetí nádherně agogicky dýchala, i když mě překvapilo, že dirigent respektoval domácí usazení prvních a druhých houslí vedle sebe a nikoliv dialogicky naproti sobě. Právě v této kompozici by mělo stereofonní usazení houslí smysl. Gardiner dokázal v symfonii vyzvednout celou řadu detailů – zmiňuji jen akcentování v sóle lesního rohu Ondřeje Vrabce v závěru první věty. A inspiroval orchestr k velmi delikátní dynamice, například ve vstupní větě a triu scherza. Krajní věty, a zvláště scherzo, však trpěly nepřesnými nástupy. Svou daň si ve skupině lesních rohů vybrala i Gardinerova extrémní tempa. Symfonie nakonec v dirigentově nastudování nevyzněla bez chyb a nepřesností, což bylo pro mě do jisté míry zklamání. Možná stačilo jen ubrat na extrémních tempech krajních vět, možná zkouška navíc. Ostatně nemám pocit, že by sám Gardiner byl se svým nastudováním plně spokojen. Na rozdíl od vděčně aplaudujícího publika.
