Jen málokterý ze slavných světových klavíristů se u pražského publika těší takové oblibě jako Garrick Ohlsson, a není divu, že Rudolfinum bylo na jeho recitálu 26. 5. zaplněné do posledního místa. Umělec si pro své pražské publikum připravil náročný, ale přitom pestrý a posluchačsky atraktivní program. Jako první číslo zazněla Beethovenova Sonáta D dur , op. 28. Pastorálně laděnou skladbu hrál pianista velmi procítěně, se zjevným nadhledem a s okouzlující prostotou, přičemž posluchači mnohdy ani netušili, jak rafinovanými prostředky umělec onoho dojmu „prostoty“ dosahuje (za všechny kupříkladu kratičké pedály ve volné větě, jimiž Ohlssohn legatoval kantilénu, aniž by přitom „rozmazával“ staccata v doprovodu). Velkolepý orchestrální úvod následující Schubertovy „Wanderer-Fantasie“ , op. 15, D 760 vytvořil k předchozímu idylickému Beethovenovi efektní kontrast. V rozsáhlém díle měl pianista příležitost převést svou brilantní prstovou techniku (nádherně vylehčené dvaatřicetiny ve druhé části skladby), cit pro stavbu melodie a ve scherzosním Prestu i svůj smysl pro humor. Nade vše však Ohlsson zaujal naprosto přirozenou muzikálností svého projevu. Na začátku druhé části svého recitálu uvedl klavírista ve světové premiéře Čtyři věty pro klavír, jež pro něho napsala na základě objednávky Marka Ludwiga, ředitele Terezín Music Foundation, mladá slovenská skladatelka Ľubica Čekovská. Ve svém díle, reflektujícím tragické osudy lidí, kteří nepřežili hrůzy nacismu, využívá autorka spíše tradičních kompozičních prostředků. Z její skladby na mne svým jímavým, téměř nadzemským výrazem nejvíce zapůsobily poslední dvě věty. Závěr recitálu patřil Lisztovi. Nejprve Ohlsson zahrál jeho Funérailles, se skvěle vygradovanou introdukcí a v tak sugestivních orchestrálních barvách, že dílo vyznělo téměř jako symfonická báseň. Posledním číslem recitálu byl slavný Lisztův Mefisto Walzer č. 1. Přestože se na umělci začala nepatrně projevovat únava, nevzpomínám si, že bych kdy slyšel přednést tuto technicky náročnou skladbu s takovou lehkostí a samozřejmostí. Nebylo naprosto divu, že její provedení zdvihlo posluchače ze sedadel. Nadšenému publiku nabídl Ohlsson ještě čtyři přídavky, mezi nimiž vynikly Lisztovy Bludičky, které hrál pianista s lehkostí stejně fascinující, jako Mefistův valčík.
