V Rakousku nedaleko hranic s Moravou se v létě koná operní festival postavený na česko-moravských (letos i slovenských) interpretech a se zahraničními zpěváky známými také u nás. Udržované rozvaliny hradu Babenbergů nad městečkem Gars am Kamp poskytly tentokrát zvlášť vhodnou autentickou kulisu: čtrnáctkrát se tu hrál Verdiho Il trovatore . Režisér a scénograf Karel Drgáč podnítil k zamyšlení, jestli skladatelé jako Verdi v duchu neviděli svá operní dramata odehrávat se ne v omezeném prostoru divadla, ale v měřítku „skutečného“ prostředí děje. Podařilo se mu totiž jednoduchými prostředky dosáhnout hlavně ve sborových výjevech divadelních efektů, které daly i obehrané hudbě zazářit s novou svěžestí, například když se na jeviště vyhrnul dav cikánů s vozem a rozložil kolem „pravého“ ohně, když bylo v okenních otvorech přízemí paláce vidět procesí jeptišek v obrovských bílých čepcích osvětlených rozžatými svícemi (kostýmy navrhl Josef Jelínek), nebo když ve scéně Miserere po horní římse palácové zdi putoval pohřební průvod mnichů s loučemi, v okénku věže nad branou se zjevil Manrico a mezi těmito póly dole zpívala Leonora. Ve středověké dekoraci, která jen s několika nenápadnými dřevěnými doplňky takto přirozeně hrála s sebou, Drgáč nepotřeboval vymýšlet interpretace, stačilo číst, poslouchat a rozumět geniálnímu režiséru Verdimu.
Otevřené prostranství hradního amfiteátru kupodivu nebylo nepříznivé akustice. Představení se chvályhodně obešlo bez ozvučení s výjimkou elektronicky vytvořených varhan a harfy za scénou při trubadúrových zpěvech, což obojí bylo nutné a prospěšné. Mezi orchestrem stranou zorného pole diváků (ale i pěvců, kteří mohli dirigenta Ivana Paříka sledovat v projekci na plátně nad poslední řadou hlediště) a scénou byl zvukově vyrovnaný poměr a přes značné vzdálenosti přesný kontakt, stačí připomenout rytmicky choulostivý mužský sbor při cabalettě Lunovy árie. Nejen zde se vyznamenal sbor ze Státní opery Praha a pánů ze Slovenského národního divadla v Bratislavě (sbormistr Tvrtko Karlovič). Ze sólistů zanechali ve shlédnuté poslední repríze 12. srpna nejlepší dojem Bernadette Wiedemann (Azucena) a Michele Kalmandi (Hrabě Luna). Jánose Bándiho (Manrico) připravila o srovnatelný úspěch stretta s nepůvodními, avšak tradičními dvěma vysokými c , kterou k patrnému zklamání diváků zpíval v transpozici o tón níže. Anda-Louise Bogza (Leonora) dosáhla vrcholu ve 4. dějství – slouží jí i dirigentovi ke cti, že po Miserere zpívala běžně vynechávanou cabalettu, ale přece jen nepůsobila tak suverénně jako jindy. Bogdan Kurowski přesně artikuloval ozdoby ve vyprávění Ferranda a za zmínku stojí i dobré obsazení malých rolí Ines (Veronika Hajnová) a Ruize (Peter Svensson). Úhrnem žádná produkce počítající s prázdninovou shovívavostí, ale provedení odpovídající nárokům rakouského operního publika, které ostatně do Garsu pravidelně dojíždí i z Vídně.
