Již dvacet pět let obohacuje hudební život Vysočiny Mezinárodní festival Petra Dvorského. Koncerty konané v zámecké zahradě „moravského Versailles“, zámku Jaroměřice nad Rokytnou, ale také nedalekých Dalešicích či Valči u Hrotovic pravidelně nabízejí výběr z rozmanitého repertoáru klasické či populární hudby. Výjimečnost letošního ročníku však spočívá v uvedení opery Františka Antonína Míči L’origine di Jaromeriz in Moravia (O původu Jaroměřic na Moravě) na autentickém místě, kde zazněla v češtině poprvé v roce 1730 a novodobě jako celek až v pondělí 14. srpna 2023.
Právě na odkaz barokního skladatele a kapelníka Questenberské kapely Františka Antonína Míču, který vedl hraběcí kapelu v 1. polovině 18. století, se celý festival odvolává. Za Míčova působení se Jaroměřice nad Rokytnou staly důležitým hudebním střediskem, kde se provozovala opera. V rámci poměrně dlouhé tradice zdejších hudebních setkání však zde Míčova díla zazněla poměrně nedávno – v rámci jubilejního ročníku v roce 2018, kdy se zároveň slavilo 340. výročí narození Míčova mecenáše a nejvýznamnějšího jaroměřického šlechtice Johanna Adama Questenberga. Letošní ročník je tak z hlediska dramaturgického dalším významným mezníkem v celé historii festivalu – v téměř autentickém prostředí tak po téměř 300 letech ožilo „kompletní“ dílo, které je považováno za nejstarší (částečně) dochovanou operu provozovanou v češtině.
Původní torzo italské opery, dochované v autografní partituře ve Vídni, obsahuje jen první dva akty a intermezza, ovšem i s podloženým českým textem. Hudba ke třetímu aktu se nedochovala, stejně jako dva vložené balety. Aby bylo možné operu provést scénicky, bylo třeba nejprve dotvořit české libreto na základě překladu dobového libreta G. D. Bonliniho a dokomponovat hudbu. Skladatel Tomáš Hanzlík vytvořil namísto třetího aktu pasticcio z dochovaných Míčových serenat a sepolcra s tímto novým textem (autor Marek Řihák, který je zároveň režisérem). Vzniklo tak unikátní dílo spojující staré a nové prvky. Při zhudebňování recitativů třetího aktu razil Hanzlík cestu zkracování; vzhledem k celkové délce celé opery trvající přes 3 hodiny, kde není nikterak výrazný děj, to bylo rozumné rozhodnutí. V recitativech se pak odráží Hanzlíkův neobarokní rukopis s prosakujícími inspiracemi současnými melodiemi populární hudby.
V novodobé premiéře již toto zrekonstruované dílo zaznělo v červenci v Olomouci v rámci festivalu Baroko 2023 (kromě těchto míst zazněla opera v rámci „turné“ v Chrudimi a bude uvedena také na Kuksu). Nastudování se ujal Ensemble Damian, který na festivalu Petra Dvorského pravidelně uvádí barokní či neobarokní díla s akcentem na autentickou interpretaci. Uměleckým vedoucím souboru je skladatel a muzikolog Tomáš Hanzlík, jež se při scénickém provedení těchto děl nesnaží pouze o historickou rekonstrukci, ale aktualizací nehudebních složek se maximálně přizpůsobuje dnešnímu posluchači.
Kvůli nevhodným povětrnostním podmínkám otevřené venkovní scény zámecké zahrady bylo dílo uvedeno ve scénicky zredukované podobě a dostalo tak charakter spíše kostýmovaného koncertu bez barevných kulis a videoprezentace. Vizuálního efektu bylo dosaženo pouze pomocí neotřelých kostýmů a barevných paruk z dílny Venduly Johnové, které sice přejímají barokní prvky, jež mohou na první pohled vypadat dobově, ale vycházejí z (finančně) dostupné a fantazijně dotvořené garderoby.
Venkovní prostor si také vyžádal ozvučení scény. Ačkoliv se zvukovým mistrům podařilo vyvážit zvuk orchestru (nazvučení pomohlo proniknout především subtilnější theorbě), zpěvákům bohužel neprospěl. První akt byl poznamenán dodatečným vyvažováním frekvencí, kdy se nedařilo u především ženských hlasů najít vždy správný poměr. Markantně technika ublížila pěveckému projevu altistky Kristiny Kubové. Po úvodním „pukání“ způsobeným pravděpodobně nevhodným umístěním mikrofonu (či jiným problémem s mikroportem) zněl její hlas v dalších aktech ploše, nikoliv však vinou zpěvačky samotné.
Děj opery O původu Jaroměřic na Moravě vychází z fiktivní hrdinné báje o založení města a zabitém jelenovi, jež má město dodnes ve svém znaku. Samotný děj je pak postaven na složitém vztahovém pletenci šesti postav a jejich vzájemně se prolínajících a proměňujících poměrech. Ačkoliv chybí nějaká výraznější dějová zápletka a příběh je spíše proklamačního charakteru, nakonec jsou všechny páry šťastny, v zemi je mír a v závěrečné scéně se v nově založeném městě konají svatby hlavních protagonistů. Do děje se také promítají společenské události, jako je napětí a strach z budoucích politických územních bojů ve Slezsku:
Slezská princezna Hedvika (sopranistka Helena Kalambová) táhne na Moravu, aby osvobodila svého bratra Fridegilda (Štěpán Binar). Nicméně se zamiluje do věznitele a nepřítele Gualtera (tenorista Ondřej Benek), který si má vzít českou princeznu Genovildu (altistka Kristina Kubová). Genovilda se však zamiluje do Fridegilda. Poté, co se chystá Fridegildo zaútočit na Moravu, vyjedná Hedvika odměnou za mír Fridegildův sňatek s Genovildou a všichni jsou šťastni. Třetí dvojicí je moravský kníže Otokar (basista Michal Marhold) a Gualterova sestra Drahomíra (Hana Holodňáková).
Komická intermezza patřila dvěma prostým jaroměřickým občanům – postavám Hajdalákovi a Bumbálce, kteří chtějí patřit do vyšší společnosti, ovšem každý k tomuto posunu volí jinou strategii. Hajdalák preferuje poctivou práci, zatímco jeho žena užívání pozemských radostí a nepoctivé praktiky. Byť se sopranistce Julianě Synkové příliš nedařilo z hlediska deklamačního, o to více vyvážila svůj výkon po herecké stránce. Bumbálka byla v jejím podání rozverná, divoká a i přesto, že mohla její mimika a gestika působit místy afektovaně a přehnaně, nebylo to na škodu, jelikož takové reakce očekáváme od bodré lidové ženy holdující alkoholu. Poněkud rozvážnějším protikladem byl její nastávající (barytonista Jiří Poláček), který postavě propůjčil poněkud klidnější „pantátovskou“ bezelstnost. Byť intonačně nebyl projev těchto postav stoprocentní, vzhledem k jejich lidovému charakteru můžeme tento nedostatek přičíst typu role.
Pěvecky náročné party rozsáhlých, většinou durových árií všichni zpěváci zvládli bez větších obtíží a s výrazem každému vlastním. Výběr zpěváků, resp. hlasů pro jednotlivé dvojice se ukázal jako velmi zdařilý – hlasy se vzájemně doplňovaly či do sebe hezky zvukově zapadaly. Výtka je však adresována ženským hlasům za nesrozumitelnou deklamaci textu. Mnozí z uvedených zpěváků mají na kontě již více či méně četná vystupování v některém z dřívějších projektů Ensemble Damian. Vůbec poprvé však s tímto souborem spolupracovala altistka Kristina Kubová a mladý začínající zpěvák Štěpán Binar.
I přesto, že se k opeře nedochovaly originální balety, pomyslnou tanečně pohybovou složku zastala alegorická postava Jelena. Vojtěch Franců předvedl velký herecký, a především pohybový talent – jeho místy komicky pojatá postava si získala oblibu diváků a fascinovala nejen „jelení“ chůzí, ale mladý herec a zpěvák také ukázal svou všestrannost, když se v posledním aktu připojil k závěrečnému sboru.
Obdivuhodný výkon předvedl komorní orchestr, jenž byl na scéně po celou dobu představení. Velkého uznání zaslouží za svou muzikantkou výdrž především hráčka na klávesové nástroje Jiřina Dvořáková. Ta, ačkoliv stála, resp. seděla, zdánlivě upozaděna okostýmovanými zpěváky, jako jediná odehrála operu od první do poslední noty celou. Navíc místy pomáhala mimikou zpěvákům se správnými nástupy v recitativech.
Mezinárodní festival Petra Dvorského je již zaběhnutou kulturní událostí Vysočiny a těší se oblibě především mezi místními posluchači. Ve své dramaturgii se však zároveň poplatně době přizpůsobuje vkusu laického publika, kdy nabízí výběr osvědčených děl. Jeho cílem je však i nadále zprostředkovávat klasickou hudbu na vysoké interpretační úrovni. Mimoto uvádí také díla a interprety ve „stylových tandemech“ (symfonické úpravy písní populárních zpěváků). Výjimkou však nejsou ani originální produkce, jakými jsou třeba díla Františka Antonína Míči či dalších v autentické interpretaci.
