Žádná jiná inscenace Vlámské opery nebyla nikdy předem tak prodiskutovaná jako druhá nejznámější opera nerozlučné dvojice Bertold Brecht/Kurt Weill Aufstieg und Fall der Stadt Mahagonny v režii Calixta Bieita . Nutno podotknout, že to byl vypočítaný úmysl organizátorů svěřit režii opery, kde je všechno dovoleno, právě tomuto španělskému bouřlivákovi. Záměr se zdařil, produkce získala ve všech mediích mnoho místa ještě předtím než zazněl první tón. Nebylo to zdařilou inscenací, ale proto, že jeviště bylo malé pro všechny sexuální scény, které se střídaly jedna za druhou a časem už unavovaly.
Vzhledem k neobyčejně silné kritice kapitalistické společnosti zapříčinila premiéra „Mahagonny“ v Lipsku v roce 1930 jeden z největších divadelních skandálů v historii umění, kde musela dokonce zasahovat i policie. Nelze se divit že nacisté zničili partitury a dílo dostalo razítko ‚Entartete Musik‘, takže se nesmělo hrát. Po válce se ale našel rukopis opery. Nelze se ani divit, že v časech Sovětského svazu a jeho satelitů se v těchto zemích podle propagandy Weill silně blížil Beethovenovi a jiným velikánům. Dnes má Weill místo, které mu patří, a s výjimkou „Die Dreigroschenoper“ není často prováděný. „Mahagonny“ si získalo popularitu díky písni ‚Alabama Song‘.
Příběh pojednává o několika malých podvodnících, kteří v poušti budují nové město Mahagonny, kde si můžete všechno dovolit, pokud máte peníze. Také Bieito si na jevišti dovolil všechno. Vlámská opera, aby předešla eventuálním soudním tahanicím, uveřejnila již před premiérou, že „tato inscenace není vhodná pro mladistvé do 16 let“.
Na produkci se podíleli dva Berlíňané, Rebecca Ringst (výprava) a Ingo Krügler (kostýmy), a uvedli se skvěle. Scénu postupně zaplňují kempingovými vozy, které na konci opery, po pádu města, zase zmizí. Rovněž barevné vtipné kostýmy vytvářejí komiksový ráz celé výpravy. Bieito nechal hrát pěvce velmi často po celém hledišti i mezi řadami. Bohužel výsledek byl dost povrchní a chyběl mu hlubší výraz. Jen zábavy je pro celou operu dost málo a po čase působí monotónně. Navíc na scéně, která byla přeplněná vozy a spoustou postav, prakticky zcela chybí chvíle klidu.
Hudebně je tato produkce vydařená, nesmíme zapomenout, že nejde o typickou operu ani o obvyklé herecké pojetí. Mahagonny ani nemá výraznou hlavní osobnost, snad jen Jimyho Mahoneye, kterého dobře ztvárnil britský tenorista John Daszak , a Leokadju Begbick, ve které se hlavně herecky uvedla srbská mezzosopranistka Leandra Overmannová . Šéf operního sboru Yannis Pouspourikas řídil s přehledem jak sbor, tak i orchestr Vlámské opery. Po představení Armidy v režii Bieita před několika roky v Berlíně se tamní noviny samy sebe ptaly, jestli jde o porno nebo umění. Podobnou otázku si můžeme položit i po zhlédnutí této inscenace.
