S Monteverdiho operou Il ritorno d’Ullise in patria se Vlámská opera vrátila skoro o čtyři století zpět do doby barokní. Premiéra tohoto skvostného díla se uskutečnila během benátského karnevalu v roce 1640. A tehdy to byl obrovský úspěch, tak velký, že již o necelý rok později se opera stěhovala do Boloně. Přesto zůstává jeden z prvních pokusů nového žánru opera ve stínu poslední opery Monteverdiho L’incoronazione di Poppea. To je škoda, protože Odysseův návrat do vlasti má co říct i dnešnímu posluchači, nejen obsahem, ale i hudbou. Vlámská opera si pozvala německého režiséra Michaela Hampeho a jeho italského výpraváře a návrháře kostýmů Maura Pagana , kteří tuto operu realizovali již před 26 roky na salcburském festivalu.
Oba tvůrci zrekonstruovali původní produkci a tam se asi stala chyba. Bylo by bývalo lepší připravit zcela novou inscenaci, tato působila trochu sešle a staromódně. Příběh vychází z Homérova eposu a jedná se vlastně o konflikt mezi lidmi, podrobně sledovaný a usměrňovaný bohy (Jupiter, Neptun, Minerva). Někdy pomáhají, jindy lidské ambice maří, ale vždy se nás snaží přesvědčit, že člověk nemá vlastní osud ve svých rukou.
Tandem Hampe/Pagano vytvořil tradiční divadlo s důrazem na obyčejné lidské postavy. Představení trvá skoro tři hodiny, ale divák se nenudí, na scéně se pořád něco děje, statické barokní divadlo to určitě není. Přesto se nelze zbavit dojmu, že je to pojetí, které působilo v osmdesátých létech, ale dnes přistupujeme k barokní opeře trochu jinak, ať už je tradičně či moderně inscenovaná. Na jevišti stojí barokní brána a vertikálně posuvná plošina, na které přijíždějí a odjíždějí jak herci, tak i rekvizity. Jednu výhodu toto představení má, Hampe a Pagano se úzkostlivě drží příběhu a tak překlad textu v titulcích přesně odpovídá libretu a dění na jevišti, což v moderních transpozicích velmi často chybí.
Vlámská opera má většinou štěstí s výběrem sólistů, a tak tomu bylo i tentokrát. Zejména hlavní protagonisté byli dobře disponovaní. Italský barytonista Furio Zanassi (Ulisse) má znělý, lyricky zabarvený hlas, jeho krajanka Marianna Pizzolato (Penelope) si už vybudovala velmi dobré jméno a mladý norský tenor Magnus Staveland (Telemaco) je nadějný talent s pěveckou kariérou před sebou. Kromě toho jsou všichni specialisté v interpretaci barokní hudby. Této trojici se téměř vyrovnala Lucia Cirillo (Minerva) a lotyšský basbarytonista Igor Bakan (Antinoo). Návštěvníky v programu trochu mátl název „symfonický orchestr opery“. Samozřejmě to nebylo žádné symfonické těleso a z operního orchestru zbyli jen houslisté, kteří hráli na moderní nástroje barokními smyčci. Zobcové flétny, cinky, přírodní trumpety, theorbu a dokonce i regál obsluhovali přivolaní specialisté. Tento dočasný ansámbl hrál pod vedením italského muzikologa a flétnisty Maria Sardelliho , který také autorsky doplnil části opery, Monteverdi ji nedokončil. Hudebně solidní představení scénicky asi každého nepřesvědčilo, o nádherné hudbě Claudia Monteverdiho ovšem nelze diskutovat.
