Gent – Nevšední Don Giovanni

Don Giovanni je pro operního diváka vždy svátkem, a to už od slavné premiéry ve Stavovském divadle 29. října 1787, kde byli přítomni nejen skladatel Mozart a libretista Da Ponte, ale i sám Giacomo Casanova. Nedovedu si představit, co by řekli nastudování 73-letého berlínského režiséra Achima Freyera? Tento žák Bertolda Brechta změnil původní „dramma giocoso“ v „commedii dell0˜arte“ a vyvolal tím ostrou diskusi příznivců a odpůrců jeho mírně řečeno nevšední vize. Přiznávám se, že ve Freyerově případu patřím do druhého tábora. Ne že bych odsuzoval transpozice starých oper, Walter Felsenstein a později Karl-Ernst a Ursel Herrmannovi svými režijními zásahy přímo určovali směr moderních inscenací, ale Freyer si právě volbou Dona Giovanniho sám řekl o kontroverzní výroky. Jeho inscenace poprvé prezentovaná v Gentu je devět let stará, už předtím byla předvedena ve Štrasburku a německém Schwetzingenu. Původně byla koncipována pro benátské Teatro La Fenice, jenže divadlo v roce 1996, několik měsíců před premiérou, shořelo, a tak byla přestěhována do cirkusového šapitó rovněž v Benátkách. Nutno přiznat, že Freyer měl originální představu, kterou dovedl až do konce. Jenže podle mě si zvolil špatnou operu. Don Giovanni snáší svou podstatou takové změny dost špatně.

Achim Freyer se postaral jak o režii, tak výpravu. Ta je dost chudá, velká záclona přes celou šířku scény, kterou herci neúnavně zatahují a odtahují, což je dost málo pro operu, která trvá takřka tři hodiny. V Německu pracující Maria-Elena Amos z Chile navrhla výstřední kostýmy v duchu commedie. Hudebního nastudování se ujal celkem úspěšně mladý Němec Andreas Spering. Orchestr Vlámské opery hrál svižně s nutným dramatickým podtónem, i když mu chyběla mozartovská noblesa. Obsazení pěveckých rolí bylo dost rozdílné. Je známé, že Finové mají vynikající pěvce. Tommi Hakala (před několika lety vyhrál pěveckou soutěž v Cardiffu) nás o tom v titulní roli opět přesvědčil. Ještě mladší je belgický barytonista Lionel Lhote (laureát pěvecké soutěže královny Alžběty v Bruselu). Lhote je rozený herec a má pěkně posazený silný hlas, jen by si měl uvědomit, že s tou sílou je třeba šetřit, koneckonců Mozart není Verdi. Z dalších belgických pěvců příjemně překvapili Tijl Faveyts (Masetto) a Kurt Gysen (komtur). Angličanka Claire Rutter a Němka Elisabeth Scholl byly solidní Donna Anna a Donna Elvira. Jako propadák lze nazvat výkon německého tenoristy Matthiase Klinka (Don Ottavio). Zpíval falešně, naštěstí má málo nosný hlas, takže nebyl moc slyšet.

O Mozartovy opery a Dona Giovanniho zejména je stále velký zájem. Vlámská opera přenášela „live“ představení na širokých plátnech na dvou velkých náměstích v Gentu a Antverpách. Zájem byl obrovský, možná také díky pěknému počasí a vstupu zdarma, ale zejména díky nesmrtelnému Mozartovi. Byla to příjemná demokratizace umění.