Oproti dojmu z původně nabízené skladatelské sestavy nakonec koncert The Gesualdo Consort (sv. Šimon a Juda, 18. 5.) nebyl postaven na konfrontaci „titulního“ autora ansámblu a důležitých vokálních autorů 20. století. Dramaturgie se omezila na zajímavé porovnání Gesualdových děl v edicích a úpravách skladatelů, kteří renesančního mistra ještě doplňovali i svými vlastními díly, v nichž zdaleka nedosahovali nebo nedosahují jeho geniality (typicky anglicky sboroví a prostí Harris a Warlock, vděčně rozverný Pizzetti, trochu dekadentní del Luogo). Nuance mezi styly jednotlivých opracování Gesualdových děl ovšem zřejmě byly jasně postřehnutelné jen pro specializovaného odborníka, a tak zajímavá dramaturgická idea zůstala neslyšitelnou. Zajímavější možná bylo srovnání Gesualda s několika méně slavnými současníky (Nenna, Stella, Trabaci).
Skladebná a autorská sestava ovšem nijak neumenšila požitek z aristokraticky čistého a noblesního zpěvu souboru. I u specializovaného souboru ovšem Gesualdo občas mírně vystrčil růžky a vyvedl zpěváky z intonační a rytmické míry. Oproti nahrávkám se v akustice kostela silně prosazovaly střední hlasy, a tak byla výsledkem zcela homogenní zvuková sazba, v níž zůstal ukryt bas a jen někdy se rozsvítil soprán. Soubor „umí“ Gesualda tak, že si mohl dovolit postavit závažnější latinské duchovní zpěvy až za slavnější a expresivnější italské madrigaly, a přesto udržel pozornost až do konce. Tehdy už byli posluchači úplně oddáni přednesu ansámblu a učili se od něj naslouchat zvukovým otiskům do akustiky generálních pauz.
