Po dvou letech se vrátil na Pražské jaro Orchestr Vídeňské akademie , který v čele se svým uměleckým šéfem a rakouským dirigentem Martinem Haselböckem představil v Hudebním divadle Karlín 15. a 16. května 2013 další produkci ze svého scénického repertoáru. Na předloňský hudební moritát Michaela Sturmingera Pekelná komedie navázali komorní zpěvohrou Giacomovy variace , která je volně inspirována posledním obdobím života italského dobrodruha, právníka, básníka, spisovatele, houslisty Giacoma Geronima Casanovy, jenž se stal legendárním svůdcem žen. Svou věhlasnou knihu nazvanou Historie mého života , z níž čerpá i text inscenace autora a režiséra Michaela Sturmingera , psal Casanova na zámku hraběte Josefa Karla Eusebia z Valdštejna v Duchcově v Čechách. I když se uskutečnila světová premiéra komorní zpěvohry Giacomovy variace ve Vídni v muzikálovém divadle Ronacher 5. ledna 2011, jednalo se tehdy o koncepčně otevřené dílo, jež bylo v Praze letos představeno v kompletní verzi. Martin Haselböck, který vytvořil hudební koncept díla, zakomponoval do příběhu v hudební paralele tvorbu Mozarta a jeho libretisty Lorenza da Ponte, s nímž se Casanova v 18. století spřátelil. Titulní roli Giacoma ztvárnil americký hollywoodský herec John Malkovich , který s rakouským týmem úzce spolupracuje již od Pekelné komedie. Jeho přístup k roli Giacoma byl i v Hudebním divadle Karlín 15. května obdivuhodný, protože herecky disponoval bohatou škálou výrazových rejstříků. Virtuózně rozehrál na scéně svůdce plného aristokratické noblesy. Na úrovni ztvárnění rolí nastavil Malkovich svým týmovým kolegům značně vysokou laťku, na jejímž vrcholu bylo jeho herecké mistrovství. Litevská herečka Ingeborga Dapkūnaitė , která podobně jak Malkovich nemá odborné hudební vzdělání a věnuje se poměrně úspěšně hraní v zahraničních filmech a divadlech, byla po jeho boku v roli Isabelle rozvernou a energickou dámou, po herecké stránce působila ovšem velmi průměrně. Německá sopranistka Sophie Klußmann a rakouský barytonista Florian Boesch ztvárnili velmi dobře alter ega jejich rolí. Na scéně všichni rozehráli vášnivé obrazy plné milostných zápletek a vzájemných intrik vycházejících nejen ze vzpomínek a tužeb Giacoma Casanovy, ale i z paralel Mozartových oper na da Ponteho libreta. Figarova svatba, Così fan tutte a Don Giovanni zněly v úryvcích propojených tematicky s posledními obrazy života Casanovy pobývajícího v Duchcově krátce před smrtí, kde nejen psal své paměti, ale i rozjímal nad básnířkou a spisovatelkou Elisou von der Recke, od níž měl korespondenci. Příběhem volných asociací Michael Sturminger rozvinul děj v situacích vzájemných milostných setkání. Divadelně bylo nejzajímavější jeho vedení pěvců a herců ve dvojí hře Giacoma a Isabelle, silný tah mělo provedení až v druhé části večera. První část působila nesourodě, zejména pro necitlivou a scénicky exponovanou kombinaci rozdílných osobních přístupů čtyř protagonistů k herectví a hudbě. Orchestr Vídeňské akademie hrál kultivovaně a mnohé obrazy se podařilo tělesu v rozmanitých emocích výstižně podbarvit. Scénou s třemi hlavními stany ve formě obrovských krinolín a bohatě vyzdobenými kostýmy pozvedli Renate Martin & Andreas Donhauser produkci obsahově a interpretačně plytkou na vyšší úroveň.
