Večery strávené ve společnosti souboru Kremerata Baltica nesou vždy pečeť výlučného zážitku, ať už za přítomnosti jeho mistra a zakladatele Gidona Kremera či bez něj. V Rudolfinu vystoupil Kremer 14. 9. spolu s korejskou houslistkou žijící v Německu, jejíž jméno uvedu raději v nominativu: Clara-Jumi Kang. Ta se uvedla hned v úvodu v kompozici lotyšského soudobého skladatele Georgse Pelecise (o němž není v programu sebemenší zmínka – patrně se nepodařilo nic vygooglit). Skladba začíná expozicí hudby pobaltsky zádumčivé, později se objeví kontrastní plochy, v nichž nejvíce zaujmou dlouhá, kontemplativní diatonická sóla. Hudební řeč, pevně usazená v klasickoromantickém kánonu, z něhož jen tu a tam nesměle přesahuje k výrazově naléhavějším polohám, působí dnes již trochu oposlouchaně. Převažují tóny jakéhosi mainstreamového paradigmatu, který neruší, snad i nouzově uspokojí, ale z křesla vás rozhodně nevytrhne. Nedokáže to ani Dvořákova původně kvartetní věta Andante religioso v h moll, pocházející z Kvartetu e moll, později pokusně vložená do Kvintetu G dur a nakonec skončivší jako samostatné Nokturno H dur op. 40. Monotónní pohyb hlasů nad basovou prodlevou fis je možná výrazem upřímného citu mladého Dvořáka, ale citelný nedostatek kompozičního umu brání, aby tento bizarní doklad snah nedoškoleného mladíka v nás vyvolal něco jiného než dojem sentimentálního kýče (ač to bylo možná to poslední, co měl devětadvacetiletý Dvořák na mysli).
Hudba, jež dokáže cosi nezanedbatelného sdělovat, třeba vás i nadzdvihnout ze sedadel, však přišla až s argentinským mistrem Ástorem Piazzolou. Jeho Cuatro estaciones porteñas, původně scénická hudba, později rozšířená, aby pokryla všechna čtyři roční období, obsahuje všechno to, proč je Piazzola dnes tak ceněn. Drsný jihoamerický temperament, zvukově osvěživě příkrý, kombinující latinské prvky s autochtonními intonacemi, tu byl ještě umocněn bloky vivaldiovských citací (z čeho jiného než z Quattro stagioni) pocházejících z pera Leonida Desjatnikova, který zvolil pro každou větu ročního období jinou techniku. V Podzimu dokázal vplést Vivaldiho Jaro (respektuje odlišné klima jižní polokoule) do Piazzolovy partitury velmi vynalézavě a nenápadně. Jazyk argentinského mistra má v sobě kvality, jež nás stále burcují: oheň a slunce, tango a jazz, spojující se do opojné vůně vína z Mendozy, toho nejlepšího ročníku, a kombinované se smyslem pro pro barvu etnických intonací. To vše je i integrální součástí Kremerova temperamentu, jemuž Piazzola maximálně vyhovuje.
Po přestávce zaznělo Concerto grosso č. 1 Alfreda Schnittkeho, v němž spojili své síly oba sólisté a ve spolupráci s výborně připraveným smyčcovým souborem dosáhli skvělého účinku. Polystylová kompozice, první z řady šesti concerti grossi z roku 1977, završila večer inspirované hudby, v němž mohly vyniknout všechny kvality souboru, především mimořádná homogennost a smyková sjednocenost smyčců. Dravý projev obou sólistů i kvality kompozice přispěly ke gradaci večera, postaveného především na souzvukových a barevných kvalitách tohoto výjimečného souboru z Pobaltí.