Tak byl někdy označován houslový mistr interpretace italského baroka, rodák z Trevisa, Giuliano Carmignola (1951). I když dnes už jeho výkony nejsou tak zářivé jako před deseti, patnácti lety, stále patří do první ligy tzv. historicky poučené interpretace, zvláště pak koncertů Antonia Vivaldiho. Kupodivu jej žádný český promotér k nám nepozval, až to udělal Josef Krečmer a jeho Barocco sempre giovane a 25. 4. zahrál v Sukově síni Domu hudby města Pardubic sóla ve třech Vivaldiho koncertech (C dur RV 187 , e moll RV 281 , F dur RV 283 ) a coby řadový hráč ripieno ve dvou kompozicích Arcangela Corelliho (Concerta grossa D dur op. 6/1 a F dur op. 6/9 ) a ve Vivaldiho Sinfonii C dur RV 112 . (Ve východních Čechách tak zároveň podpořil svou poslední vivaldiovskou desku u Deutsche Grammophon.) Mělo to být zlaté vyvrcholení festivalu Pardubické hudební jaro a skutečně tomu tak bylo. Mohl bych uvést několik výhrad vůči sólistově projevu – občas ujetá intonace, ujasňování si nástupu drnkáním, což bylo podivné, až příliš velká „leggiero“ interpretace skladatele, který jej provází životem, ale přesto jsem byl nakonec uhranut jeho tónem, stylem a intenzitou projevu. Nevnímal jsem průměrnou akustiku sálu a byl jsem vtažen do hry. Carmignola má silné charisma a to, co umí (a umí toho opravdu hodně), prodává ve stylu velké, i když pokorné hvězdy. Do Pardubic přijel s dostatečným předstihem, aby mohl s mladým orchestrem intenzivně pracovat nejen na programu, ale i na stylu. Za pár dní se soubor proměnil, nadšeně nasál Carmignolovy rady a zkušenosti, takže na koncertu jsem byl velmi mile překvapen výsledkem. Ten večer hrál orchestr Barocco sempre giovane na mezinárodně porovnatelné úrovni. Opět jeden z příkladů, jak záleží na osobnosti, která skutečně vede! Nepochybuji o tom, že o orchestru budeme slyšet stále více. Měl by však ostražitě dbát na to, s kým hraje.
