Radek Baborák prožil s festivalem Dvořákova Praha vzrušující září. Nejenže si několikrát zahrál na lesní roh a dirigoval, ale byl i kurátorem série komorních koncertů. V pondělí 18. září se v 18 hodin představil v Anežském klášteru poprvé nový, zatím bezejmenný, projektový ansámbl, kdy spolu s ním pánové Dalibor Karvay (housle), Pavel Steidl (kytara) a Bence Bogányi (fagot) provedli úpravu Goldbergových variací Johanna Sebastiana Bacha. Nebudu se pouštět do oblíbených spekulací, co by tomu řekl autor nebo Johann Gottlieb Goldberg. Možná by se jim to nakonec líbilo… Berme jako fakt, že jde jednak o ambici pana Baboráka splnit si sen a zahrát si milovanou hudbu, jednak překvapit a nabídnout kvalitní interpretaci něčeho hodně neobvyklého. Jeho hledačství a nespokojenost s tím, co je dané, jsou sympatické. Nabídl další atraktivní pohled na geniální partituru a snažil se svým instinktem najít dobrou míru.
„Goldbergovky“ byly oděny do úpravy na druhou, neboť úspěšný skladatel, kytarista a aranžér Tomáš Ille vyšel z aranžmá Dmitry Sitkovetského, jehož verze pro housle, violu a violoncello se hraje po světě relativně často. Po stránce interpretace to byl nepochybně úspěšný debut souboru. Všichni hráli jako skuteční mistři svých nástrojů. Jistě, mohl bych například analyzovat hru pana Karvaye, jež nedosahuje úrovně třeba Janine Jansen nebo Josefa Špačka, ale dvaatřicetiletý slovenský virtuos hrál velmi muzikálně, svůj part zvládl téměř bez problémů a citlivě odměřoval vibrato a svoje osobní angažmá, což bylo sympatické.
Sympatická je i odvaha pana Baboráka a jeho vyšlapávání nových cest v prezentaci hudby. Při cestě domů jsem však musel přemýšlet, proč mě tato verze geniálního Bachova opusu i přes výtečnou interpretaci neuchvátila a proč je mi, když už, příjemnější verze pana Sitkovetského a proč jsem se vrátil k originálu, ani ne tak ke Glennu Gouldovi, jako spíše k Andrási Schiffovi nebo Christophu Roussetovi…
Tempo variací bylo šťastně zvoleno spíše na dolní hranici, snad kvůli transparentnosti, akustice a mimořádné obtížnosti dechových partů v některých částech. Problém této verze je kromě diskutabilního aranžmá některých variací hlavně v nekompaktnosti zvukového obrazu, tedy právě toho, čeho si pan Baborák cenil nejvíce, když chtěl „zapojit zvukově různé nástroje“. Jenže nový „kabátek“ nefungoval. Bach chápal svoje dílo jako kompaktní, totálně prokomponovaný a provázaný celek, což vynikne právě u klávesového nástroje. Kontrastu, který tak miluje dnešní postmoderní doba, zde bylo požehnaně, ale hodinový kompoziční tah, který jako první sugestivně naznačil Glenn Gould, byl rozdroben. Housle dobře komunikovaly s kytarou, jíž aranžér určil „výplňové středy“ („vše ostatní“, jak přesně napsal pan Baborák), ale horna s fagotem byly přes velkou snahu natolik zvukově robustní, že ač je Pavel Steidl velmistr českých kytaristů, byl jen tušeným „doprovodem“. Melodické housle a basový fagot pak naopak byly nebachovsky dominantní. Horna se pak hudební pavučinou elegantně proplétala. (Občas došlo k absurdní situaci, kdy protihlas lesního rohu byl silnější nežli melodie houslí či „výplňové“ kytary.) Co se týká stylu, i zde jsem slyšel velkou dávku pochopení a virtuozity, nicméně určitě tématem k diskusi by bylo zdobení, hlavně pak v Arii da Capo. Přesto jsem přesvědčen, že rozhodnutí Radka Baboráka pověřit svého přítele Tomáše Illeho novým aranžováním Goldbergových variací a odvaha vedení festivalu uvést je na Dvořákově Praze a zčeřit tím „autentické“ bachovské vody bylo správné!
